Almatinskije prikoly

Jak začít, když toho, co se stalo a já byl přímým účastníkem nebo svědkem, je tak moc? Co věcí se událo! A co dobrých z nich! Každý týden je jako měsíc a měsíc jako rok. Ze kterého začátku začít a kterým koncem skončit nedokážu v tuto chvíli jednoduše pochopit.

Prospekt Gagarina, Alma Ata

      

Sedím v Almaty u vchodu do garáže pod hostelem FreeRider na prospektu Gagarina v jižní části města blíž horám dost daleko od městského centra na to, abych se musel trápit, jestli odolávat nebo neodolávat jeho svodům a kolik hodin z dne. V garáži spravuje čtveřice ruských kluků motorky a sněžné skútry místním zbohatlíkům a cizincům cestovatelům v nouzi. Jsou to slušní mládenci, na cigáro chodí jen o pauzách, klejou jen v opravdu vypjatých situacích a jen slovy vlastního jazyka (chuj, pizděc, scuka). Vedle nich na stoličce v dobré pospolitosti sedí dvaadvacetiletý motorkář Ian z Velké Británie, který zde v hostelu uvázl již 48. den s pokaženým strojem. Jeho příběh je jedinečný, stal se součástí vezdejšího genia loci: v jedno červencové odpoledne, kdy sem přijel s tím, že přenocuje, vymění olej v motoru a provede drobnou opravu se drobná oprava nečekaně změnila ve velkou a po pár dnech při remontu dalších souvisejících částí v ještě větší, a co víc, ještě v ten první večer mu telefonovala jeho přítelkyně se zdrcující zprávou o konci vztahu. Zatím jsme měli dost času na to, abychom se ve vyprávění příběhů při lahvi dobrého pití dostali hluboko do vlastní historie a odhalili fakta, které určily povahu našich osudů a ovlivnily volbu přátel. Vybírám jen kusy, se kterými jsem se v životě dosud nesetkal: jeho rodiče se rozvedli 14 dní před odjezdem na jeho cestu do Austrálie s tím, že matka přišla na divné smsky v otcově telefonu a on s bráchou pak musel tu ženu dohledávat přes fejsbuk, přičemž přišli mimo jiné i na to, že otec už 7 let má v Německu druhou a taky dům, kam často zajíždí na tzv. služební cesty. On ve svém věku musel sám otce popadnout za zadek a vyrazit z domu, přestože se ještě dožadoval pár kousků spodního prádla. Dále, zhruba před týdnem měli v hostelu soukromou párty, která skončila zásahem policie na stížnost sousedů kvůli hluku. Protokol byl sepsaný zhruba takto: dne toho v tolik hodin se dotyčný I.F. provinil poslechem hlasité hudby a projevem hlasitého hovoru na veřejném prostranství v pozdní hodině, což narušilo noční klid města. Ukládá se mu pokuta ve výši 11 tis těnge (800 Kč). Samozřejmě na párty bylo víc lidí, ale všichni to ráno odjeli.

Ian opravuje motorku

Dále, nahoře v gastinnici zrovna dochrapuje svou kocovinku z předchozího večera rumunská princezna, kterou někdo z nás odchytil při stopu do města a předal jí naši adresu k přenocování. Včera jsme se jí představili a celý večer ji bavili inteligentními historkami z neobyčejných životů mužů na dvou kolech.
Na záchodě tady se občas stane, že dojde toaletnaja bumaga, babuška ji nestačí doplnit. Pro tyto případy je tam rovněž na stejné polici uložena kniha od Borise Akunina Almaznaja kaljesnica, stránky si lze vybírat podle potřeby.
Ještě dál v patře je takzvaný magazin, obchod s motorkama a motovybavením. Majitel obchodu, věhlasný jezdec na motocyklu a učitel jízdy odcestoval včera na měsíc do Moskvy a ponechal svou krásnou ženu za pultem s četou ochránců v čele s bratrem. Nevadí, řekla si, dnes pořádá party a první tance jsou již rezervovány.
Vedle magazina na prospektu mají v podzemí motorkářský bar. Nechávají si vařit vlastní pivo FreeRider, lokál je zařízený tmavým nábytkem v ruském pojetí, za barem stojí tetované a s různě  obarvenými vlasy barové děvušky, velmi mile rusky skromné.

Nábytek krčmy ve stylu Mrazíka

Mimochodem, veškerý personál celého podniku je ruský, rozhodnutí bylo ovlivněno zkušeností majitelů s původním obyvatelstvem, které byly vesměs mizerné (standardy přístupu k práci nevyhovovaly oběma stranám).
V gastinnici má málokdo svůj pokoj, pronajímají se postele. A tak se stává, že se večer vrátíte ze sociálního mítingu ve městě do komnaty a na patrové posteli nad vámi leží neznámý spolubydlící a podává vám pravici. Není třeba obav, naprostá většina zákazníků podniku je solidní s dobrou pověstí, jakou se Západ pyšní již dlouhá staletí. A tak i já jsem se seznámil s Mariusem. Bohužel pro něho, včera večer přebral, vprostřed noci hnaný potřebou zapoměl, že spí na patře a při pokusu dosáhnout podlahy jeho zmámený smysl selhal. Nebohý muž se poroučel k zemi z více než metrové výšky. Vše se odehrálo za naprosté temnoty, nebo náš pokoj nemá okna.
No a pak jsem tady já, cestovatel poflakovač. Unavený strádáním a chemií těla, dost často a rychle sytý přírodní scenérie, místní kuchyně a krásy žen, kvůli kterým vedeme svá rozhodnutí k dlouhým cestám v cizině v žízni a dešti. Proč se trápit a neodolat volání lenosti a nicnedělání, nepoddat se kibicování druhým do díla a filozofováním o možných příčinách? Poddávám se. Objevil jsem tak nový žánr cestování, lépe řečeno můj věk a charakter mě k němu přivedly. Jednoduše vyjádřit cestuju od hostince k hostinci, od jedné společnosti k druhé, přes hory a pod horami, píchám vlajky do mapy a jenom se tak flákám.
Opodál v prospektu najdete shluk malých obchodů a stánků. Za poslední dva dny jsem využil služeb všech. Byl jsem u holiče, kde přivedli můj zevnějšek zpět do Evropy, v koloniále jsem pořídil Jar na mytí vzduchového filtru, v jídelně a stánku s brojškami a samsou jsem kojil své touhy jazyka. V lékárně měli pomádu na rty s příchutí aloe. Naneštěstí mě zklamala. Po nanesení na mé suché strádající rty změnila barvu na růžovou, takže jsem vypadal jako šašek. Trvalo chvilku, než jsem růžovou barvu ze rtů okousal natolik, že jsem mohl vyjít opět na ulici aniž by si kolemjdoucí kladli zbytečné otázky.

Free rider workshop - zadní trakt

Na konci

Íránská hraniční kontrola ve standartní verzi nezahrnuje prvky, které jsem měl v programu já. Mám na mysli flirtovné švitoření sekretářek celního šéfa, občerstvení oříšky, vodku a chlebíčky. Mám dojem, že jsem obětí výhradního jednání. Karnet je označený naposled ve své existenci.

Turci cosi melou o fotbale nebo hokeji, nevím, obě disciplíny mi vždycky poněkud splývaly. Dělají si srandu, jsou ale profesionální a rychlí. Setkávám se tam s německým párem, cestujícím do Íránu a italským motorkářem, co jede do Indie. Je bohužel málo času, protože každého z nás "má na starosti" jeden úředník, který tlačí na čas. Za hodinu opouštím prostor kontroly.

Ararat



V Turecku vládne únor. Silnice jsou rozbité, země polehlá a tichá. Průměrná nadmořská výška na Východoturecké plošině je dva tisíce metrů. Funguje telefon a platební karta.
Projíždím, strašně mě to táhne domů. Nezastavuji nikde.



Karlův most

Turecký Krumlov

Od hraniční vesnice Gurbulak po Istanbul je to 1573 kilometrů. Jednou tábořím a dvakrát spím v motelu. Prší. Řeky jsou rozvodněné. Najíždím na placenou ótobán. Projíždím dálniční tunel, za ním se vzduch otepluje. K západu! A pak druhého května přejíždím Dlóhé most přes Bospor a začíná mě to byt všecko u pr**le.

Marmarské moře je po ránu mimořádně líbivé

Soluň. Kupuju čtyřista gramů krkovičky a smažím ji na parkovišti u silnice. Tělo potřebuje maso. Duše dotyčného vepře se dostává do prasečího ráje.


Do Jugoslávie se pokrok Západu nedostal. Bloudím tam neskutečně dlouho lesama a v polích jak v době zájezdů embéčkama.

Poslední nocleh od domova - Szeged.

Esztergom Přejíždím Dunaj. Na Slovensku kvete zelené jaro. S rukama v týle jedu domů.

Zpátky na hanácké zemi

Pakistán, Írán

Před hranicí si dávám poslední indický čaj s mlíkem a cukrem. Je krásný den. Podstupuju dlouhou kontrolu zavazadel. Vychutnávám si ji, protože vím, že je to to úplně poslední z Indie, co mě zbývá k projití. Do tisíce knih zapisujou pořád tu stejnou pohádku: kdo, odkud, kam, kdy a proč.

Naučil jsem se indické kývání hlavou v souhlasu. Hlava jde na stranu, ne vpřed. Dělám to na pakistánské kontrole a pan úředník to hodně oceňuje. Taky oceňuje, že navštěvuji jeho zem, pouštně žlutý Pakistán. Od jiného dostávám květinku růžové barvy coby symbol přátelství a bezpečí. Do večera toho dne budu muset ještě několikrát dobrovolně prohlásit, že Pakistán není zemí teroristů. Karnet označen. Šou začíná.
Hned za čárou v první vesnici mi staříci tisknou ruce. Vítej. Během dvou hodin odolávám dvaceti nabíkám na čaj. Vjíždím do Lahore. Za pár měsíců tady budou lítat vzduchem kusy dodávek.

Lahore je špinavá díra Pandžábu. Bývalé hlavní město Sikhů, kteří je po vyhlášení nezávislosti opustili a přestěhovali se do Amritsaru. Jeho nové obyvatele pak museli pobíjet v Kašmírských válkách a v Bangladéši, když jeho lid volal o pomoc.

Bloudím ve městě. Všechno je psané arabsky. Jeden policista kvůli mě zastavuje celou křižovatku, aby se páneček na motorce mohl otočit.

Lidé jsou milí. Zastavuju v dílně na nějaké dotažení šroubů, které je zcela zdarma a zalité litrama čaje. Jedu dálnicí 5 na Multán. Policie mě nedoprovází.

Je čistý den, stavím v kamionbistru na oběd. Dostávám nějaké vnitřnosti, zřejmě játra, nedá se to rozpoznat a chutný pandžábský bílý chléb. Pak ještě zastavuju na kold drink a čumíme s majitelem a jeho tatou na televizu. Přijíždí policejní vůz, čuju problémy a mýlím se.
Polda mě vytahuje před hospodu a v objetí se mě ptá, jestli jsem křesťan. On teda prý je, na důkaz si služební propisovačkou kreslí křížek na rub štítku brigadýrky a ještě několikrát mě objímá a směje se. V Pakistánu žije dnes 5% křesťanská menšina.

Rovinný kraj Pandžábu je nezajímavý už několik tisíc let, na tom se asi málo co dá změnit. Na polích pracují lidé, nejsou k vidění indičtí otrokáři, vesnice jsou podobné těm u nás, jen s tím rozdílem, že místo kostelů z nich ční minarety. Projíždím mýtnicí Harappa, na základy starého města se ale podívat nejdu, nechce se mi.

Do Multánu ještě 88 km, to ještě přečtu - to slovo začíná rybářským háčkem.

Třista kilometrů do Multánu zvládnu do večera. Dneska lituju, že jsem tam nezůstal déle. Centrum prý stojí za to. Projíždím špinavé předměstí a moderní předměstí.

Bohužel se nedá spát venku a proto zůstávám v hodně drahém penzionu u silnice. Majitýlek a jeho kámoš doktůrek říkají, že je tam nejlepší servis v okolí.

Druhý den ráno, když se balím, na mě majitýlek volá policajty. "Tak tihle pánové Vás budou doprovázet na Vaší cestě", sděluje mi. Jsem trošku nasraný, protože vím, že to jde i bez poldíků. Čtverka vyfešáčkovanejch policistů s kalašnikovama na korbě terénního pickupu tojota hilux tmavomodré barvy - barvy pakistánské policie má zabezpečit hladký průjezd bavoráku přes jejich okrsek. Nejdřív je ale zapotřebí zvládnout dvě věci - výběr z bankomatu a tankování. Výběr je náročnější, kartu automat bere až ve čtvrtém podniku, kde už důstojník začíná ztrácet trpělivost a řve na majitele banky, jak je to možné...?

Pak frčíme stovkou po silnicích okolo řeky k Muzaffargharu a do Dera Ghazi Chan. Přejíždím Čenáb se zvláštně uloženými stožáry vysokého napětí v řečišti. Tam střídám už čtvrtou doprovodnou kolonu.

S policajtama jet je zpočátku fajn. Razí cestu davem, mlátí lidi obuškama, aby mi uhnuli. Někteří ale jedou moc rychle, jiní zase moc pomalu. Směrem od města do hor ubývá členů doprovodu, jejich zbraní, vozidel. Všichni ale mají veliká srdce a stříbrné prsteny na rukách.

Poldové hlídají i mou stravovací pohodu. Nabitý kalašnikov šel se mnou do kuchyně ke kastrolům, stál nad mým čajem, když ho vařili a hlídal správně vrácené drobné. Bohužel zato se se mnou nechce nikdo bavit.

Kolona míří silnicí 70 na Loralai daleko v horách. Nejdříve je třeba zdolat poušť.

Pakistánské nákladní vozy

Policejní strážnice u cesty.

Během dne mě policie opouští. Prý nemají motorku, aby na ní jel někdo se mnou. Přes ostré hřbety pakistánské vysočiny se prodírám sám. Policejní kontrola a zápis do knihy se odehrává každých dvacet kilometrů. Někdy se mnou jedou, někdy ne. Na sklonku dne dokonce poldu nabírám na kletr za zády. Sedí tam i se samopalem. Jeho bojeschopnost asi nebude veliká.



Večer trávím na svolení policie ve vesnici. Leží kilometr vlevo od trhu Kingri, jede se tam přes řeku a serpentinou. Do své chýše mě pozval mladík na jehož hondě hero zrovna sedím. Na druhém motocyklu se vezou jeho přátelé: (jména jsem zapoměl). Ten vpředu pracuje pro OSN, za ním učitel angličtiny, brácha mého řidiče a jejich kámoš. Pak se tam ještě někde objevil doktor a ještě jiný učitel. Stal jsem se členem elitní skupiny, která se tam uprostřed divočiny objevila a co víc - žila tam a pracovala.
Policista se samopalem byl jejich kámoš, takže ten se tam taky někde pohybuje. Trochu jsme pokecali, probrali novinky v zemi a ve světě, zahráli kriket, vočíhli okolí a do dlouhé noci nasávali čaj. Chlapi chtěli nejvíc poslouchat povídání o holkách na Západě, protože tam na dědině prý žádny baby nejsou. Polda spal pak jako pes u mojí postele stočený do klubíčka se sapikem na prsou.

Přátelák v kriketu

Majitel restaurace zvaný "Šprýmař". Myslím, že jsem se u něho dobře zapsal.

Majitelé stánku Ovoce-zelenina

Ukořistil jsem kopii pakistánských plánů na ovládnutí světa.

Tonda a jeho alkáči

Vybornej polda. Všimněte si střihu pakistánské uniformy.

Silnice k Loralai je suchá, opuštěná a nebezpečná. V noci na ní přepadávají koksem sjetí domorodci s mačetami a vidlemi.



Jedna z policejních kontrol na silnici. Mají úplně jiné zájmy než bezpečnost bílejch hub. Každý z nich si chce povídat, ale umí tak pět slov anglicky. Sedí, hledí a nepustí mě z židle. Čaj teče proudem, čas letí. Není tam co dělat. Fotek musí padnout nejmíň deset. Problém je, že to z displeje foťáku nejde dát do kapsy. A furt a znova - "Proč tu fotku nemožu mět? - dyť to tady vidím..., dej mě ju..."

Silnice do Loralai je hodně opuštěná. Pro zpestření chvíle si tam kupuju ve stánku tohohle fešáčka.

Nádherný tichý Pakistán

Pakistánský venkov je vymetený. Nikde ani noha. Ani kozička. Nikdo.

Co jsem se díval, tak plastové okna zatím nemontovali.

Do Loralai poldu přivezu na sedadle za sebou. Jeho péro cítim ve svém zadku ještě dnes. Prostě katastrofa. Zakazuje mě fotit, což mě štve, ale ty fotky by stejně nic nového nepřinesly.
Loralai je díra. Skoro tak strašná jako Cagán Núr v Mongolsku. Nějak jsem musel před městem přehlédnout ceduli "Intergalaktická skládka splašků", musí to sem vozit z celé západní poloviny, protože to snad není možny. Město snad nemá kanalizaci, smrad je tam otřesný. Indické města smrdí, to je pravda, ale nějak normálně. Loralai, přes zvukomalebnou líbeznost svého jména, smrdí jak jeden velký zadek. Lidé se tam brodí v bahně. Hrůza.

Na policejní stanici sedím asi hodinu, dostávám místo vody kokakolu. Policejní šéf se právě probudil a v oficíně si natahuje fusekle. Dlouho hledá knihu, kam by mě mohl zapsat, takže pak píšu své iniciály provizorně na papírový pytlík... Je odpoledne. Do večera chci dorazit do letoviska Ziárat, osmdesát kilometrů odsud.

Okrsek Lorelai končí pod tímto zubatým hřebenem, poldíci odtud volají svým kámošům za čárou: "máte tu balík, dědci!".

Stromy rostou v jen v Ziáratu, nejkrásnějším místě Pakistánu.

Spím tam v jednom hotelu. Seznamuju se s celým policejním sborem. Policejní šéf doporučuje restauraci pod hotelem, very good food. Jeho teřich o tom vypovídá. Smějeme se. V noci je zima.
Další den sjíždím s policií a později bez policie rozkvetlými jabloňovými sady Ziáratského údolí opuštěným krajem, poničeným zemětřesením ke křižovatce se silnicí 50. Lidé žijí v plátěných stanech, které dostali od mezinárodních organizací.





Křižovatka se silnicí 50, vpravo na Ziárat, vlevo na Kila Sajfula

Silnice při pohledu vypadá nádherně, asi by se po ní parádně cestovalo. Zdržuju se tam asi dvě hodiny, než si pro mě přijede hlídka z města. Policista nadává na svůj životní osud konstábla. Mluví dobře anglicky. Pak projíždí okolo někdo, kdo je označený coby policejní ředitel něčeho, musím si k němu sednout do auta. Ptá se mě, jestli náhodou nemám nějaké obrázky ze Západu - pohlednice nebo tak. Něco na vyzdobení jeho káry. Je to těžké, nemůžu mu nic dát. Přichází sms od Chrise s doporučením hotelu v Quettě.

S dalšími dvěma skupinami policistů přijíždím do Quetty, hlavního města provincie Balúčistán. Město je uzavřené v bariérách ostnatého drátu, obklopené posty postavených z pytlů písku, ježatými hlavněmi zbraní. Na silnici už nestojí policisté, ale vojáci v uprášených uniformách. K afghánské hranici je to co by kamenem dohodil. Zas nemůžu fotit.

Ani z Quetty nevidím nic. Nevypadá nijak zajímavě na první pohled. Poničilo ji zemětřesení v roce 1935. Pokud chci z hotelu, musí prý zavolat policisty. Je mi nějak divně, zbytek dne prospím.

Ráno po snídani, když sedím na recepci se kolem mihnou dvě zahalené ženy. Viděl jsem jen prsty jejich nohou. Doufám, že za to nepůjdou do pekla. To jsou jediné ženy, které jsem v Pakistánu viděl. Jinak žijou v Pakistánu jenom chlapi.

Zbytek dne se táhne podobně jako ty předešlé. Celý den jedu za policejním autem nebo motorkou, začíná mě to zmáhat. Jedeme po prastaré karavanní silnici po úbočí afghánských hor v postupně se rozšiřujícím úvalu. Jedinou civilizací na cestě jsou policejní strážnice. Vše je pusté. Je ticho.

Dálnice do Quetty

Dálnice z Quetty, za horskými štíty leží Afghánistán













Odpoledne to přestají zvládat policejní doprovody a nadobro se z mojí společnosti vytrácí. Naplňuje mě pocit blaha. Frčím stodvacet po opuštěné asfaltce k západu. Pustina přechází v poušť.







Opuštěný karavanseráj, útočiště karavan


Tábořím v prostoru celní zóny. Nabízeli mi ubytovnu, ale odmítl jsem. U mešity se spí velice pohodlně. Ráno dostávám snídani. Citronové oplatky s čajem

Taftan je hraniční přechod, slovo Evropa zní jako vykoupení

Paštúnský policista se nechává portrétovat ve svém byru. Věk 28 let.

Jiný paštúnský policista se nechává fotografovat před byrem







Taftan, hraniční přechod. Procedura přechodu je jednoduchá, směnárníci s plátěnými pytlíky peněz neodbytní. Čekám s řidiči kamionů na označení karnetu. Úředník mi přiděluje velevážené místo v křesle vedle něj, dostávám čaj a pamlsky. Stěžuje si, jak se časy změnily. Jak ještě před nedávnem projížděly přes hranici davy dobrodruhů, jak byla zem tichá a klidná. Kde jsou ty dny? Proč se to muselo stát?



Pak se stane něco, co mě vůbec nebaví. Říkají tomu Írán. Na hodinu se dostávám do pracek arogantních úředníků íránské hraniční kontroly a vůbec se mě to nelíbí. Jednak je jejich přístup o stoosmdesát stupňů jiný než před hranicí, přehlíží mě, posílají na konec fronty, pak s karnetem je potíž a nakonec vyfásnu na sedlo za mě osmnáctiletého hajzílka v uniformě, který si hraje na vojáčka. Nejhorší je, že má v kapse můj pas, takže ho nemůžu ignorovat. Má dělat můj "bezpečnostní" doprovod do Zahedánu. Hodně mě štve. Nemůžu se vyčurat, nemůžu fotit. Hajzílek se vždycky rozkřičí a já mám chuť jej bít.



Na sedle jsme hodně namačkaní, i jeho péro cítím ještě dnes. Pak ho vymění za jiného a ten zase chce v Zahedánu peníze za to, že mě tam laskavě doprovodil. V Zahedánu musím čekat jako křesťanský pes hodinu před velitelstvím policie, aby mě někdo doprovodil k bankomatu a pak do hotelu. Město mají rozdělené na mnoho zón s odlišnou policejní správou, takže pro přejezd do hotelu využívám společnosti pěti různých policejních útvarů.

Konec srandy nastává v desáté bance v ten den odpoledne. Má visa karta, která funguje po celém světě, nefunguje v Íránu. Taky nefunguje telefon, takže se nemůžu s nikým spojit. Nejlevnější hotel v Zahedánu, černé díře, stojí třicettři dolarů a navíc má majitýlek zvláštní vztah k cestovatelům na motocyklech. Začíná se ve mě pěnit krev. Pro nákup v samošce přes ulici je zapotřebí policejní eskorty.
Druhý den ráno se ještě jednou pokouším o výběr z bankomatu, neúspěšně. Měním stodvacet doláčů, mé poslední valutové jmění. Není to moc, ale na benzín pro přejezd země by to mělo stačit. V Turecku by mělo být všechno zase v normálu, chtějí přece do Unie.
A pak do pozdního odpoledne s asi patnácti policejníma autama valíme stoosmdesát šedofialovou pustinou k obzoru. Nechtějí nikde zastavovat, nechtějí si povídat. Auto navazuje na auto. Jsem z toho hodně vyčerpaný.
Třicet kilometrů za městem Bam je velká celní brána. Někdo mi tam sice říká, že mám čekat na policisty ve voze, ale tento příkaz ignoruji a viditelně to nikomu nevadí. Teď už jedu sám. A konečně mám čas se najíst. V bistru u parkoviště kupuju dvě bagety s mletým masem, vodu a oplatky a cítím se hodně dobře. Někdo mi tam daruje pytlík zelených plodů, křupavých a kyselých. Hory jsou opuštěné, připomínají Mongolsko



Tábořím u silnice v bývalém lomu. Hlavou se mě ženou sny o svobodě.

Přístřešek cestovatelů zarostlý travou



Po cestě do Šírázu se nic zvláštního neděje. Jednou je mi odpuštěna pokuta za rychlou jízdu, jednou odháním policisty, kteří se mě dobrovolně jali doprovázet. Mám málo peněz. Tankuju benzín a žeru jabka. Silnice je nově asfaltovaná, ženu se jak na tripu.

Solná jezera krášlí perskou zem v okolí Šírázu, města růží.

Rodiny jezdí na pikniky na dohled od jezer, sedí pod stromy a požírají podomácku vyrobené rahat lokumy. Rád bych se k nim připojil, ale o barbary v končině nikdo moc nestojí.

Šíráz - kruháč

Šíráz není moc zajímavé město. Stará zástavba vzala za své už dávno, město je moderní, světlé, čisté, plné kšeftů a holek v šátcích.



Persepolis. Další nudné místo Íránu.

Všichni se tam procházeli v černém jak o pohřbu. Nikde žádná sranda. Jediné, co jsem měl zdarma, bylo parkoviště. Hlídač parkoviště měl pěkně "udělanou" hlavu - takové vlasy by mu záviděl i majklžeksn. Všichni vyvonění, vyparádění.
V Íránu jsou totiž vyparádění úplně všichni. I muži. Viděl jsem partu technických služeb města, jak okopávali plevel z krajnic silnice, jiní sázeli květy. Nikdo neměl pracovní kalhoty, ani borci s krumpáčema - všichni byli oblečeni podle poslední katalogové módy v pukáčích, svetýrkách na zip a košilích.

Stará silnice na sever do Esfahánu

Jedu celý den dálnicí, jezdí po ní málo vozidel. Podél ní se buduje železnice. Kraj je pustý. Vesnice stojí jen v blízkosti řek.
V Esfahánu hledám internet kafé. Zjišťuju, že nefunguje ani hotmail. Projíždím okolo Modré mešity. Vypadá hrozně s těma hliníkovýma stříškama. Jedu rychle pryč. Iránská města jsou nuda, pokud ovšem nechcete nakupovat nebo tam bydlet. Na parkovišti si vařím něco, co jsem už dlouho neměl v břiše - těstoviny s tuňákem. Poslední jsem zblajzl někde na Sibiři.








Za deště přijíždím k Teheránu.Netoužím po něm. Snažím se po obchvatu města najít Kazvin a odbočku do průsmyku skrz hory ke Kaspickému moři. Lije jak z konve. Suším se v čajovně, čumíme na fotbal. Zdolávám třítisícový průsmyk a není mi moc do smíchu. Spím v kempu. Stan si stavím pod altánem. Řeka za areálem se přes noc rozbouří. Je mi zima.





Zdánlivá deprese na pobřeží Kaspického moře. Na koupání to zase nevypadá.

Postava z obrázku ožila, odchytla mě na silnici a pozvala k obědu. Na motorce už dneska nejezdí, leží někde v kovošrotu na břehu Kaspiku. K jídlu byly vejce a rajčata. V restauraci tam seděl taky starý doktor s dlouhými vlasy z Teheránu v oděvu hipíků z šedesátých let. Ken mě vysvětluje cestu přes hory. Nevím, že mě posílá offroad do mlhy a potoků, a proto si to ani potom moc neužívám. Nevím proč, ale tam na samém vrchu hory je třeba jet podle cedule Asiabar.

Jaro v Íránu, zkouším orbu bavorákem


Od hladiny a pobřežních niv stoupám do hor. Mířím na Zanján. Je k večeru, zem je překrásná.









Jedu dálnicí. Je prázdná skoro jako moje peněženka. Kilometry plynou, projíždím po zimě se probouzející zemí.



Nenechte se splést. Toto je Írán. Ne Turecko.

Poslední nocleh v Íránu. Zbývá natankovat levný benzín a předběhnout kolonu náklaďáků s melouny. Konec je nadosah.