Na konci

Íránská hraniční kontrola ve standartní verzi nezahrnuje prvky, které jsem měl v programu já. Mám na mysli flirtovné švitoření sekretářek celního šéfa, občerstvení oříšky, vodku a chlebíčky. Mám dojem, že jsem obětí výhradního jednání. Karnet je označený naposled ve své existenci.

Turci cosi melou o fotbale nebo hokeji, nevím, obě disciplíny mi vždycky poněkud splývaly. Dělají si srandu, jsou ale profesionální a rychlí. Setkávám se tam s německým párem, cestujícím do Íránu a italským motorkářem, co jede do Indie. Je bohužel málo času, protože každého z nás "má na starosti" jeden úředník, který tlačí na čas. Za hodinu opouštím prostor kontroly.

Ararat



V Turecku vládne únor. Silnice jsou rozbité, země polehlá a tichá. Průměrná nadmořská výška na Východoturecké plošině je dva tisíce metrů. Funguje telefon a platební karta.
Projíždím, strašně mě to táhne domů. Nezastavuji nikde.



Karlův most

Turecký Krumlov

Od hraniční vesnice Gurbulak po Istanbul je to 1573 kilometrů. Jednou tábořím a dvakrát spím v motelu. Prší. Řeky jsou rozvodněné. Najíždím na placenou ótobán. Projíždím dálniční tunel, za ním se vzduch otepluje. K západu! A pak druhého května přejíždím Dlóhé most přes Bospor a začíná mě to byt všecko u pr**le.

Marmarské moře je po ránu mimořádně líbivé

Soluň. Kupuju čtyřista gramů krkovičky a smažím ji na parkovišti u silnice. Tělo potřebuje maso. Duše dotyčného vepře se dostává do prasečího ráje.


Do Jugoslávie se pokrok Západu nedostal. Bloudím tam neskutečně dlouho lesama a v polích jak v době zájezdů embéčkama.

Poslední nocleh od domova - Szeged.

Esztergom Přejíždím Dunaj. Na Slovensku kvete zelené jaro. S rukama v týle jedu domů.

Zpátky na hanácké zemi