sobota 17. října 2009

Indie I.

Olda v bílé čepici za mě platí pálivé samosy s čajem v restauraci.

Za hraniční kontrolou začíná zvěřinec. Německý ajntopf je ve srovnání s ním čirý vývar. Pestře namalované náklaďáky, muzejní vozidla, motorky, sloni, lidi, kluci na kolech, ženy s nádobama na hlavách, policajti, řev, troubení, bečení posraných krav. Jedu do Kalkaty a během těch osmdesáti kilometrů dostávám hodně zabrat. Lidi nepůsobí a později se přesvědčím velice obšírně, že ani nejsou, úplně v pohodičce, jak říkají hipíci, KTEŘÍ UŽ V INDII BYLI. Spíš bych je označil za hajzílky a vyčuránky. Nevinnost, která bývá tak často k nalezení v jihovýchodní Asii představuje Indii podpultové zboží.
Po Kalkatě jezdí tramvaje, ocelové krychle na kolejích, vypadají jak vozidla z koncentráku. Koleje jsou zřejmě podle návrhu silničního inžinýra zapuštěné dvacet centimetrů pod povrchem, je těžké je přejíždět. U zlaté sochy se zabočí doprava a u křižovatky Dunlop doleva na most. Pak už vede rovná silnice číslo 2 do Varanásí.
Spím v hotelu u silnice. To, že tam měli i pokoje, je zcela náhoda. V Indii totiž hotel označuje restauraci u silnice. Dávám spropitné klukovi, co mi pomáhá s bagáží. Kuchař mi vaří chicken pokora, osmažené kousky kuřecích prs a pak přijde žadonit o pár drobáků coby spropitné taky. Na zdech pokoje visí zajímavé obrázky.

Náš život je odrazem našich postojů

Do Varanásí je to pět set kilometrů po dálnici.
Dálnici často kříží úzkokolejka se závorami. Rychlost nesmí přesáhnout osmdesát kilometrů v hodině ne kvůli limitu, ale kvůli zvířatům, které vyskakujou z okolní vegetace a z keři porostlého dělícího pásu mezi pruhy. Jezdí se v obou proudech ve všech směrech, když jede traktor nebo náklaďák v protisměru stejného proudu, jede v pro něj levém pruhu, tedy mém rychlejším. Svítí. Než večer ulehnu do postele, prožívám pětkrát smrt z na poslední chvíli odvrácené kolize.
Dálnice vede skrz města, netvoří obchvaty, takže tam, kde je náves úzká, projedou buldozery po obou stranách cesty a prostor vytvoří. Některé vesnice tedy vypadají jakoby postavené ze záchodů a zadních komor, jediného, co po plundrování zůstane.

Do Varanásí přijíždím za tmy, což je nejlepší světlo pro pozorování dění. Svítí slabá světla krámků podél ulice, hoří ohně, objem prachu ve vzduchu a počet kravinců na zemi návštěvníky tolik neirituje. Atmosféra prastarých zpustlých měst a prastarých stylů jejich oprav vyniká líp. Vítejte v reálném středověku. Varanásí je dokonalým příkladem časové díry na všech úrovních civilizace.



Od pevnosti Ramnagar s puklinami ve zdech na pravém břehu se jede po pontonovém mostě z barelů od nafty do Varanásí. Silnice není dlážděná. Tonda se ztrácí mezi tisícovkama tmavých Indů jako nic. Frčím městem a hledám Sonapura crossing, místo, kde se potkám s mámou.
Ochutnávám indické Benson a Hedges, připomínají sparty.

A tak jsme se v tom bordelu a řevu nakonec našli. Nebylo jednoduché mě objevit, protože okolo Drobka se vytvořila koule davu, která skýtala dokonalou kamufláž. Kolemjdoucí se už pak ani nezastavovali, protože si mysleli, že tam lidi jenom čekají na autobus.
Jaké bylo shledání po půl roce! Radost a pohoda zavítala do našeho pokoje. Většinu přivezené slivovice jsem vypil už ten večer, takže spím až do poledne následujícího dne.



Sedíme na terase hotelu na samé střeše. Po okolních střechách se prohání opice a kradou prádlo ze šňůr, soused cvičí bojové holuby. U stolu tam sedí ostatní účastníci zájezdů do Indie, po ránu trochu zelení a nesví. Účastní se kurzů jógy a indických tanců a obecného obdivování středověku jako každá bílá huba, která sem přijede poprvé.






Stanoviště rikšáků. Někteří mají přestávku v přístřešcích z plachty.





Varanásí je nejposvátnější místo Indie, bohoslužeb na schodištích u řeky (ghátech) se účastní desetitisíce věřících denně, rovněž rituálních koupelí po ránu na břehu. Řeka je středem života města.







Jedno ráno po ní jedeme prohlídkovým člunem s uraženým veslařem, kterého jsme po začátku zoufalého výkladu požádali o zavření pece, okolo ghátů tam a zpátky. Jsem pořád unavený z dálnice 2, takže většinu prohlídky prochrápu na podlážce jako pes.
Milovníci kompostů (parta kolem Přemdy), hnojníků, chlévů, zpustlých staveb, úzkých ulic, povídání si se čtyřnožci a tmy ať se vydají do starého města. Na první pohled upadám do bezbřehé fascinace, chci vidět úplně všechno, každé zákoutí, každý chlívek spojený s restaurací, rozbité zavřené budovy, budovy sesuté do hromady cihel a kamení. Před bránou starého města stojí policie se samopaly v rukou. Na jednom náměstí je postavený přístřešek z rezavých trubek a slámy pro zvířata. Lehají tam s nimi i spodina společnosti - šúdrové a Nedotknutelní (sběrači odpadu). Odpadky se hromadí uprostřed ulice, po ránu je seberou uklízeči. Chlapi žvýkají betelové listy a flusají rudou močku na chodník.

Zříceniny na hlavní třídě

Ohrada uprostřed města, krávy to mají blízko na metro

Největší zábava všech je spalovací ghát, místo rozloučení s nebožtíky, odjezdová hala do ráje. Hoří tam patnáct ohnišť vedle sebe. Okolo stojí hranice dřeva na pohřební ohně a obrovská váha na jeho vážení. Borci okolo přistrkujou bambusovýma tyčema do plamenů nespálené údy, pozůstalí čekají, až dědovi nebo babičce praskne lebka a pak odchází. Žárovištěm se prohání psi a lidští požírači mrtvol, proto když se řádně nezaplatí, prarodiče neletí do nebe a je průser. Okolo na balustrádách a očazených věžích postávají čumilové a turisti a zírají na tu hrůzu, jiní indičtí hajzílci od nich inkasujou "povinné" vstupné. Být spálený ve Varanásí a rozmetaný do Gangy je rovno vlastnictví plného dolarového konta. Je to prostě posmrtná pohoda.

Spalovací ghát

Hlavní ghát

Na vodojemech zleva bůh Šiva, vpravo Matka Ganga na krokodýlu

Mešita. Muslimové městu říkají Benáras.

Odjíždíme na jih. Po dálnicí na Ahmedábád, kde je ve vyschlém řečišti pouť o dvou milionech hlavách. Bydlí ve stanech na písečných náplavkách. Kam chodí na záchod se z mostu zahlídnout nedá, ale asi to nebude moc daleko. Spíme ve špinavých hotelích, jíme v kamioňáckých restauracích s postelemi pro posezení a pohodu u talíře čočkovky bez párku zato s deseti čili papričkama. Voda je zadarmo, nabírá se totiž z opodál stojících nádrží na vodu, její stáří nebývá mnohdy jasné. Kouřím bee-dee, smotané eukalyptové listy s trochou tabáku. Motorka je těžká, provoz hustý, první dva týdny dostávám hodně do těla. Odráží se to zejména v mojí náladě, kolísá mezi škarpou naplněnou obsahem latríny a přední nápravou každého náklaďáku, co mě předjede. K tomu později dostávám na týden velkou rýmu, která mě částečně ohlušuje.

Náboženské shromáždění trochu připomíná setkání na osadě U Červený řeky

Účastníci náletu na Indii se ten den nemohli dohodnout...

Indická vesnice z helikoptéry

Dalším bodem na cestě je Kadžuráho jehož pověst mění z osídlené díry na turistický post první třídy chrámový park pod ochranou UNESCO.

Nemá smysl navštěvovat chrámy uvnitř, ledaže by ta dvacetidolarovka chtěla sama vklouznout do kasy špinavého prodejce lístků. Stačí si prohlédnout chrámky okolo a za vesnicí za rybníkem a můžeme si to v seznamu odfajfkovat. Mají totožnou vnější výzdobu s těmi, co stojí za plotem parku. Zobrazují stejné erotické scény. A co víc, chlípný hlídač je turistům ukazuje sám od sebe, aby je nemuseli hledat, jsou totiž trochu ukryté za nárožím fasády. Kdo si ale chce udělat fotku s kaňourem z chrámu, ten bude muset dovnitř. Za rybníkem s hnijící vodou stojí středověká vesnice.

Rákosníčkův rybník


Indickej lenoch

Hřiště nebo smeťák?

Veselá je dědina, de sa milá rodila...

Domky jsou postavené z hlíny a polovina z nich je ve stadiu ruiny. Krávy se prohání všude. Na návsi mají obrovskou kulatou studnu. Pozorovali jsme, jak s večerem zahání pasáci stáda kozenek a ovcí domů přes vypasené lada, jak slunce zapadá za zídky zahrad a jak igeliťáky šustí ve večerním větru zachycené na bodláčí a větvích keřů okolo.

Chrám - místo meditace

Chrámový komplex Kadžuráho


No comment



Posvátný bejk v chrámu

Mama vaří v pokoji, místní kulinářské pokusy se nedají žrat

Později se dozvídám, že za určitý peníz lze v Kadžuráhu ty erotické výjevy ze zdí chrámů vidět "naživo" v podání domorodců v domech ve městě.

Taky tam podnikáme offroudový výlet po silnici z červeného prachu a kamení k citadele Adžajgarh, kterou bohužel kvůli nedostatku času nestihneme najít, ale zato dokážeme strávit odpoledne v zimní přírodě ve společnosti bezlisté džungle a parádních výhledů do okolí.


Červenou silnicí na Adžajgarh

Při cestě do Bhópálu objevujeme nedaleko silnice na vysokém vrchu hrad. Po deseti minutách prohlídky se dovalí půl dědiny se starostou a celým učitelským sborem. Podávají výklad k pamětihodnosti budovy. Předpokládám, že byl v lokálním nářečí, protože jsem mu moc nerozuměl. Ve věžích tam mají otvory pro chlazení vzduchu, vchod s příkrými schody, oblouky, neklenuté stropy a jiné technické vymoženosti ze 17. století, které stále fungují.





Tak tyhle lidičky nám pomohli s prohlídkou hradní zříceniny

Malebný venkov

Jedna z hlavních ulic Bhópálu

Jednou večer, kdy nakupujeme na trhu večeři - ovoce a zeleninu, protože rohlíky v Indii nemají, uvědomujeme si, že se už stmívá. Někdo na motorce se nabízí, že nám ukáže nocležnu - resthaus. Po delším jednání o tom, jestli budeme spát v zahradě nebo na dvoře ve stanu, protože pokoje jsou plné, se objevuje boreček - Dlouhán - v oranžové, barvě indických kněží - bráhmanů. Představuje nás Hávovi Nadžílovi, duchovnímu vůdci desetitisícového davu, který se na něho přijel zrovna podívat. Háva má kolem sebe grupu nohsledů, kteří hopkají kolem a nastrkujou zadky a jazyky, kdyby náhodou Háva něco potřeboval. Zve nás pod střechu, dostáváme cimru a večeři s ostatními důležitými lidmi v oranžovém a skupinou okolo pana starosty. Všichni jsou z hávy na větvi, nosí mu dárky, které mají zajistit jejich jízdenky včetně místenek, až se poletí do nebe. Druhý den ráno odmítám jít na tematickou procházku v pět ráno, kterou vede Háva, Dlouhán a parta z pohádek tisíce a jedné noci ke skládce odpadu za město a zpátky. Máti jde. Důvtip idickýho kouzelníčka prý nebere konce, uhopkanost řiťopichů zase mezí. Háva tam někde že prý sere ve vegetaci ve společnosti dvou sluhů - jeden drží papír, druhý vodu na umytí hávazadku. Pak si berem dárky, co Háva štědře rozdává, přestože je právě obdržel - já dostávám malý deníček na psaní. Nechápu proč, ale s tím se nepočítá. Chtěl jsem do něho dostat autogram od Hávy, ale to Dlouhán nepřeložil, protože byl posranej strachy a chtěl se dostat do nebe.

Po papričkách se blbě stává


Vyprahlou zemí k jihu

Z dlouhého seznamu destinací časem pár míst vypadne. Zůstane v něm ale stúpa v Pali, jedna z nejstarších buddhistických památek v Indii. Je to jenom hromada hlíny, pokrytá kamennými kvádry, obklopená kamenným plotem s reliéfy a vyobrazeními Buddhy. Jako debil se tam hádám o parkovné, které se mi nechce platit.





Náladu horoucího odpoledne si spravujeme na misce čočkové kaše tentokrát s patnácti čili papričkama a misce fazolí s devíti papričkama, byla totiž o něco míň pálivá než normálně. Párek nebyl, místo chleba jsou placky čapátí, pečené na stěně kamen.

Frčíme dál. Město Manali s ghátem, citadelou zesranou od všech druhů živých bytostí, vybavených trávicím traktem a fajn hospodou na předměstí, kde jsme čuměli při taštičkách samosa na televizu. Jela střílečka s indickým Belmondem.



Obětiště

Restaurace či čajovna

Drobný chrámek v polích

Pevnost Mandu na vrcholu náhorní plošiny. Vede k ní uzounká silnice, kde se předjížděly kamiony. Okolo stály malé pevnůstky, veže a jiné stavby. Sestává se z několika bran v hradebních zdech, mešit, paláců, nádrží na vodu a vesnických domků. má rozlohu asi deset kilometrů čtverečních. Většina staveb je rozebraná na stavební kámen a zřícená nebo se ponovu opravuje. Zbytek je obydlený tmavými občany v pestrých oděvech, dovybavená igelitovo-plechovými konstrukcemi a stánky s čajem. Připomíná to specifický druh vesnic z východního Slovenska. Potkáváme tam několik Izraelců na Enfieldech. Spíme v Guesthouse na náměstí. Pokoj připomíná prkennými dveřmi a okenicemi chlívek. Dochází k výpadku proudu, musím si za svoje jít kupovat svíčku.

Cesta k Mandu je lemována troskami strážních věží a hrobek




Některé stavby se opravují



Mešita Mandu

Tahle bábi nám tam vařila čaj

Cesta k jihu zdolává Západní Ghát



Pokračujeme v cestě k jihu. Přes Ujjain, Indore a Dhule jedeme očíhnout jeskynní malby v Eloře. U vchodu do jeskyní se ve vesnici nabízí unikátní ubytovací možnost na špinavé zemi na koberci za dvěstěpadesát rupií pro bílé. Obyčejný pokoj je za tři kila. Potkávám tam francouzský pár na Enfieldu, ze kterého teče olej jak ze smažírny čipsů strýca Vopravila. Asi koupil špatný kus, moc se mě to s ním nechce řešit, takže ho nechávám ve sračkách. Stejně šli pálit trávu do houpací sítě a mě nepozvali. Prodávají se tam krystaly křemene nalezené v kopcích okolo. Do jeskyní nejdeme. Odrazuje nás cena vstupného a předpokládaná nízká kvalita zážitku. Větší zábava je pozorování skalní pevnosti a opevněného města Aurangabád na náhorní plošině o pár desítek kilometrů dál.

Aurangábád

Přes obrovské město Puna se napojujeme na dálnici 4. Mají tam technickou specialitu - dálniční tunel bez osvětlení a větrání. Předjíždění a jízda bez světel se děje v obou směrech. Je to fakt zábava.



Táboříme. Poprvé v Indii a je to úžasné. Odpadá komunikace s padesátkou zvědavých hlav před usnutím a osobní pohovor s hoteliérem, odpadá dotýkání se špinavého pokoje, depresívní ráno a ranní pohovor s jinou padesátkou chytráků.
Na vařiči vaříme kafe a čaj maté. Nemáme nic k jídlu, protože jsme s kempováním nepočítali. Od té chvíle spíme v hotelech sporadicky. Cestování Indií tak dostává lidský rozměr.

Zničený kraj se musí dodělat ohněm

Tábor v lomu


Snídaně v trávě - místní chléb

Najíždím na silnici 17, která běží spolu s Kanaanskou železniční tratí ze severu k jihu. Vede kopcovitou krajinou Západního Ghátu. Táboříme, vaříme si vlastní jídlo, vede se nám báječně.

Ratnagiri na pobřeží Arabského moře nabízí mimo turistické atrakce, které jsme bohužel nedokázali objevit, pláž. Je posetá odpadky a je na ní vyhlídkové molo. Nedaleko stojí rybářský závod, který dodává místu, co mu chybí - pach rybiny. Koupeme se až třicet kilometrů na sever od města, kam se dostaneme po haluzi po nějakých odbočkách a úzkých silnicích. Pláž má pět kilometrů, palmy, žlutočerný písek, teplou vodu, bez igelitů a jsme na ní jediní.

Ratnagiri beach



Opuštěné pláže Arabského moře



Pak několik dní postupujeme k severu po této přípobřežní silnici. Vede po náhorní plošině se statky a pastvinami. Vypasená země obnažuje skalní podloží. Červený tuf se láme v malých lomech na kvádry velikosti tvárnic. V sadech a plantážích se pěstujou avokádovníky Alfonzo, jsou obývané obrovskými opicemi. Kraj je úplně zapomenutý, stojí tam rozbořené a opuštěné města. Přes hluboké zálivy se jezdí na trajektech. Je velice horko, pijeme kokosové mléko a třtinovou šťávu.



Tufový lom

Vylámaná hornina

Avokádovníky Alfonzo





Směrem k Bombaji provozu přibývá, líbezná 17 se mění v nepříjemný tah. Přes vrchy a bažinatou pláň (někde tam stojí město s hradbami ztracené v džungli) si jedeme prohlídnout mořské pevnosti v Murudu a Džandžíře. Stojí kilometr od pobřeží, pohled zdálky naši výpravu plně uspokojí. V jednom místě vytéká ze svahu pramen, který se záhy spojuje s odpadní stružkou. Ve smíšené tekutině perou ženy prádlo.

Rybářská flotila

Murud - mořská pevnost

Objíždím Bombaj, do města nejedeme. Po tříhodinovém překonávání nepřehledného obchvatu aglomerace způsobuju malou dopravní nehodu. Při předjíždění pěti náklaďáků v levotočivé zatáčce se mi pod kolo připlete protijedoucí malý motocykl. Kluci spadnou, jeden si poškrábe kotník. Motorka je v pohodě. Kolem mě se vytvoří padesátihlavý dav. Jsem posranej strachy, jestli nezačne lynčování nebo něco podobného. Poškozený ukazuje na zaprášené tesilky a škrábaneček pod nima. Na návrh anglicky hovořícího náhodného kolemjdoucího předkládám odškodnění sto rupií. S bankovkou v ruce noha přestává náhle bolet, asi jsem druhej ježíš nebo tak. Rozhodně bleskurychle mizíme do dvacet kiláků vzdálené restaurace na čínské nudle bez papriček. Příhoda mě psychicky vyčerpává. Večer trávíme na vyprahlé louce u řeky za pichlavým keřem, kde se ráno prochází pastevkyně s mačetama.

Přes skládku odpadu vjíždím zpět na silnici. Po deseti kilometrech, zatím před snídaně, vidíme nechutnou bouračku motorkářů. Lidský mozek je rozprostřený přes celý asfalt, možná ho mám trochu v blatnících.
A pak se zas musím hádat s drzýma Indošama všech společenských úrovní, kteří si chtějí vyzkoušet úplně všechno včetně helmy a obsahu mojí peněženky. Nejhorší je, když se s nima snažím být přátelský - vtipkovat, dělat blbinky. Pokaždé to pochopí špatně - tak, že jsem jejich stoletej kámoš, který jim dovolí a zaplatí úplně všechno. Takže svou dobrou náladu si musím nechávat pro sebe, jinak by mě zničila...
Jedeme dál k severu. Míjíme odbočku ke známému městu Surat. Proslulo epidemií moru v roce 2001. Prohlídku tentokrát vypouštíme.

Navštěvujeme archeologický park pod pevností Čampanér . Je ukrytý částečně v lese, obsahuje několik mešit, hrobek, městských bran a věží. Jako skřety z Pána prstenů jsou ruiny vznešeného města osídleny tmavým obyvatelstvem. Lanovka k vrcholu nefunguje, stejně je vzduch naplněný prachem. Spíme mezi rozvalenými zídkami v lese na pradávném předměstí. Noc je čistá, vypadá to jakoby na holých větvích stromů byly navěšené hvězdy. Probíráme možnosti grilování opic, kterých je spousta všude kolem.

Sloupy a klenby - ty tvoří podstatnou část archeoparku



Mama se dívá z minaretu



Ruiny města stále obývají domorodci na motocyklech

Neřízený archeologický průzkum

Průjezdům měst se vyhýbám jak čert křížu, zácpy jsou katastrofální, chlazení motoru vzduchem pokaždé selhává, proto se snažím jezdit po obchvatech nebo přes okolní dědiny. Proto najíždím na dálnici 8, momentálně rozestavěnou, u města Vadodara ukončenou nájezdem na express highway, která není určená pro motorky a tuktuky. Tento zákaz přirozeně zpočátku ignoruju, ale protože nás pak zastaví policajti u mýtné brány, nedá se nic dělat, než jít na pohovor doprovázený čajem do oficíny šéfa silnice umístěné v patře nad dálnicí. Přátelský rozhovor zahrnuje výklad fyzikálních jevů provozu při maximální rychlosti sto kilometrů za hodinu, který tím pádem vylučuje z dráhy motocykly a jiná dvoukolá vozidla. Je zbytečné oponovat. Vracím se zpět na okresku zvládnout tu stovku kilometrů Vadodara - Ahmedábád během tří hodin úplně v pohodě. V ten podvečer ještě jezdíme po Gandhinagaru, vojenském městě a hledáme další z monumentů indické stavební kultury - patrovou studnu Adaladž vav. Je předvečer mých narozenin, spíme u silnice, v noci odrážíme útok psů. Druhý den ráno vstupujeme po dlouhém schodišti do studny.

Pohodička na zadním sedáku. Gandhinagar - město indického letectva.

I takhle může být někomu jednatřicet

Žádné komentáře:

Okomentovat

Almatinskije prikoly

Jak začít, když toho, co se stalo a já byl přímým účastníkem nebo svědkem, je tak moc? Co věcí se událo! A co dobrých z nich! Každý týde...