Indie II

Je mi třicetjedna a hned zrána čumím na tuhle parádu:

Stupňovitá studna Adaladž vav, vstup

Drobek zmizel v davu Indiánů. Všichni chtějí být kamarádi Drobka.

Studna Rání Ki vav v Patanu, nástěnné dekorace

Rání Ki vav, z větší části se nedochovala

Rání Ki vav, pohled do studnoviště

Cesta k Abu Mount, další z tisíce posvátných míst národa jede okolo fabrik a pouští. Dálnice je rozestavěná.



Golden temple kdesi na silnici, ukrývá sochy černých slonů

Nakupujeme na tržišti na silnici. Dav způsobuje dopravní zácpu na již tak přetížené komunikaci. Faktem překážení se nikdo z účastníků překážení nezaobírá. Oceloví koně neprojíždí trhem každý den.

A opět. Chceme být kamarádi Drobka!

Ale tu našu neuměl...

Džinistické chrámy v Raknapuru vyřezávané z mramoru.

Na parkovišti před chrámy se tam dav obhrouble dožaduje interview. Nadměrná teplota a můj hlad neumožňuje počátek dialogu.

Nocleh před přistáním v Abu Mount se uskutečnil u pole s bavlnou. Večer přišlo na obhlídku šest vesničanů, finanční příspěvky na domácnost odmítnuty. Ráno vesničanů dvacet, finační příspěvky odmítnuty také. Ale zato musím vstávat v šest hodin. O hodinu později si vaříme snídani na tomto rantlu:

Má nálada dosahuje minima. Bee-dee v mojí ruce ji nijak nezlepšuje, jak jsem si původně myslel.

Serpentinami dosahujeme kláštera za městem Abu Mount. Je přeplněné indickými turisty. Platí se za vjezd. Mám srážku s autobusem.
Klášter patří džinistům, uctívačům posvátnosti života. Někteří z nich nosí dýchací roušku, aby nevdechli nejmenší mušku a nezmařili tak její život. I takoví jsou tam k vidění dnes. V chrámu z mramoru bílé a tmavošedé barvy se nesmí fotit. Fotoblesk by mohl poškodit kolonie bakterií, kvasinek a jiných mikroorganismů v temných koutech stavby. Taky se musí zout boty. Hlídač botníku není moc spokojenej s mojí odměnou dvou rupií za hlídání 2 párů bot. Ale to už je tak prostě všude, já už jsem si zvykl.






Pěstitelské zásahy indických pouštních pastevců: větve s trny a trochou zeleně jsou sekány dlouhými srpy pro obživu dobytka. To by Přemek čuměl na ten zlepšováček...


Je ráno, nohama stírám rosu na kolejích. Píšu deník. Tábořili jsme v křovinaté poušti. Pneumatiky mám plné velkých trnů, jeden z nich je bohužel fatální, z gumy začíná ucházet vzduch. Lepím až v Himalájích. V noci dupaly a chramostily opice. Trochu to znělo jakoby po keřích lozily krávy.

Přes města Balotra a Barmer s kanalizačními stružkami naplněnýni zelenou tekutinkou se po zapomenutých silnicích noříme do hlubin pouště Thár. Písečné přesypy nevidno, poušť je kamenitá a částečně obydlená okolo silnice.

Velbloud má voraz. S kozama zašli na listí.

Velbloud těsně před koncem vorazu. Již brzy ho majitel zapřáhne do vozíku s koly z letadla.

Usedlost jednoho z tisíce majitelů vozíků s koly z letadla a velblouda.


Pro provoz v poušti jsou vozíky s koly z letadla nejlepší. Neboří se v písku. Za pár dní budu uvažovat o přestavbě Drobka v podobném duchu.

Po dvou stech kilometrech pouštních silnic zasypaných pískem (někde je jen jeden asfaltovaný pruh) přijíždíme k branám Džajsalméru.



Ranní scéna vedle hotelu.

Město Džajsalmér je turisticky atraktivní díky obrovské pevnosti. Je, stejně jako všechny budovy města včetně čerpací stanice, postavená z pískovce zlaté barvy. Pískovec je měkký jak sýr, když ho vytěží. Proto se dá jednoduše opracovat. Ztrátou vlhkosti získává tvrdost a pevnost. Džajsalmér je středověké město s úzkými ulicemi, poškozené zemětřesením v roce 2001. Proto mají všechny domy v současnosti maximálně jedno patro. Pevnost nad městem je ohrožena průsakem vody z vodovodního potrubí, která narušuje statiku stavby. Podívaná je úžasná.































V Džajsalméru se nedá dělat víc než očumovat a utrácet peníze. Po pár dnech odjíždíme. Pouští se po opuštěné silnici cestuje rychle. Okolo silnice mají postavené polní tábory vojáci.
Projíždím Bikanér, nestavíme. Míříme jižněji od města do Dešnóku.
Stojí tam Krysí chrám, lahůdka pro milovníky indické víry. Předmětem uctívání jsou hejna krys. Před chrámem lze zakoupit pytlíčky s kuličkami na krmení zviřátek. Je to dobrej byznys, protože to kupujou všichni. Do chrámu se musí bosky. Šlapeme po uslintané poscané zemi, po podlaze skákají páchnoucí chlupáči. Do svatyně nesmíme, protože jsme bílí barbaři. Jedna z nich mi přebíhá přes nohu, prý je to znamení štěstí. Štěstí mám. Ani mor ani krysí chřipku si domů neodvážíme. Haksny si umýváme v prameni svaté vody u parkoviště. Na celé pouti je mi nejvíc špatně od žaludku tady.

Železniční přejezd, čekání 15 minut.


Za Dešnókem stojí obecní mrchoviště. Je cítit z dálky. Pro ty, kteří se nedovtípí, budiž vodítkem sušící se kravské kůže na větvích stromů. Za foto se platí (Pravčičáci nemusí, zařídili jsme to).

Lituju, že nemám ty kola z letadla. Smrad spálené spojky po ránu není nic moc.

Po ránu na čaji v kamioňáckém bistru u silnice. Máti sedí na čarpáji, čekáme na první čaj.

Pokračujeme směrem na Dillí a pak se stáčíme k severu k Čandígarhu v předhůří Himalájí. Jede se rovinou, celý den pokrytou mlhou nebo smogem. Přibývá Sandokanů s turbanama. Při jedné pauze fotografuji velbloudí hovna. Průměr 20 mm.


Cestou k severu ubývá nepříjemné pálivosti v jídle. Papričky se vytrácí, ubývá vegetariánské stravy. Na snímku chlebové placky, květák s čímsi a cosi s čímsi, dále bílý jogurt. V modrém džbánu je voda z potoka. Tato restaurace včetně finančního faktoru dostává v hodnocení devět z deseti cuketek.



Starý Hanumangár obehnaný hradbami.

Vody himalájských řek odvádí kanály k polím nížinného Pandžábu, obilnice Indie.

Za Čandígarem stoupá silnice do hor. Míříme k letovisku Šimla ve výšce cca 1000m n.m. Navlékáme svetry a sobolinové podšívky, je víc a víc zima. V létě tam prý bývá příjemněji.

Horské středisko Šimla.

Hotel na hotelu. Kam míří odpad? Kde se bere voda na zabezpečení chodu takového mastodonta? Jaká je asi náplň pobytu letních hostů, kam se v Šimle chodí za zábavou? Kolik z těch domů je postavených podle architektonických plánů?

Nocujeme tam v hotelu Koh-i-noor u hlavní silnice. Postele jsou špinavé. Teplá voda je jen v pokojích s teplou vodou, to znamená, že my ji dostaneme v kýblech. Jeden zákazník = jeden kýbl. Večer, když se zhasnou pouliční lampy, není ve městě co dělat. V telce jedou indické muzikály a přednášky Hávy Nadžíly.


Druhý den stoupáme výš a výš. Svítí ostré vysokohorské slunce, není moc teplo.

V prostředním domku jsme si dávali placky z bramborového těsta s máslem. Ňam!

Lidová architektura Západního Tibetu

Narkanda, vzdálená třicet kilometrů ze Šimly na stejné silnici. Divukrásny místo.

Konečná, 2200m n.m. Dál bavoráky dneska nejedou.

Já s miskou hrášku se sýrem v hospodě,
která je obětí aktuálního půdního sesuvu. Zadní lavice lokálu stojí o dvacet centimetrů níž než pult kuchaře vpředu. Znamená to, že jídlo mám v misce nakřivo, poháry drží na stole jen díky lepivosti igelitového ubrusu. Bíbr mám k podpoře respektu u ostatních lidských jednotek. V Indii zhubnu o osm kilogramů. Vstával jsem před šesti hodinami.

Po neúspěšném dobývání Rampuru, které, jak dokazuje snímek, skončilo ledem v serpentinách, se otáčíme zpět a úpatím Himalájí jedeme do sto kilometrů vzdáleného údolí Kullu, dalšího z oblíbených turistických spotů v této části hor.

Kaktuse v Himalájích - i to je možné.

Vjezd do Kullu úzkým průsmykem, zaplaveným přehradou. Na protějším svahu rostou horské palmy

Moje motorka u Sandokanova vodopádu.

Čerpadla Indian Oil nabízí širokou paletu paliv

Jeden ze sbírky středověkých parních válců. Jede opravovat ledem a sněhem zničené horské silnice. Je to frajer, přesouvá se bez pomoci valníku. Cesta z města zabere několik dní...

Já se taky přesouvám bez pomoci valníku. Na nádrži pneumatiky Michelin Anakee.