sobota 3. října 2009

Kazachstán I

Ach, ty pohraniční kontroly a celní prohlídky. Maraton mezi boudičkama odlišných barev a azbukových nápisů, vojáky v maskáčích s rudými obličeji, sbírání papírů a razítek. Vše na úrovni tykání a vzpomínek na staré dobré časy. Ach, ty zvyky zavedené úředníky Sovětského svazu, které se ani po desetiletích samostatných osudů mladých republik nepodařilo odstranit. Dokumenty Vremjennyj vvoz a Rigistracyjna kartočka se při zvedání závory areálu kontrolního stanoviště stávají neodlučnými průvodci po celé putování po zemi. Spustit je ze zřetele anebo chovat se k nim jinak než k bankovkám dolarové hodnoty hraničí s pohrdáním státní autority a jako takové se trestá bičováním velbloudím ocasem. Smutně se na ně pak díváte, když je na opačné straně státu hraniční úředník háže do velké bedny od banánů jakoby nic neznamenaly, jakoby byly jen kousky bezcenného papíru...

Snímek zachycuje situaci za Kontrolou 5, pět jako policejní. V rozpisu povinných kontrol je vedena pod pořadovým číslem pět. Kdo jí odmítne projít dostává přes prdel velbloudím ocasem. Vraťme se k okolnostem. Úplně první, co cestovatel po galaxii při přechodu tohoto pohraničního punktu uvidí, je záhrobní sídliště a sezónní shluk velbloudů zvěstující přítomnost civilizace střižené nůžkami středověkého krejčího. Hlavní komunikace Karaozek/Akkystau - Atyrau nemá číselné označení.

Příjezdová cesta do Kazachstánu okolo hřbitova - po stovkách let znova Kristus se zrodí. Nebo Mohamet? Nebo kdo teda?





Jedu silnicí a mám hlad. Jídla na cestu jsem si v Rusku moc nepořídil, proč taky, že? Jediná restaurace na stodvacetikilometrovém úseku od čáry do vnitrozemí je na čáře. Další je na kilometru stodvacet jedna a nemá vývěsní štít, proto ji poznají jen místní. Pokud ji budete chtít navštívit, dívejte se vpravo od cesty, hledejte patrový dům s modrými okenicemi. Boršč a sladký čaj servírují i po desáté večer.

Takže, náš hrdina objíždí okolo šesté večer hřbitov a noří se do dálav Kazachstánu. Scenérie je šílená. Pelyňková polopoušť se stády vyhublých krav, koz a velbloudů. Zastavit na pět minut na čurání představuje spuštění nekonečného masakru stovek komárů. Bažinatý břeh Kaspiku je totiž necelé dva kilometry vpravo od silnice.

Na benzince mi nechtějí natankovat benzín, prý je na příděl. Zpráva mě vráží pěst do žaludku. Co tedy, vrátit se nebo pokračovat? Jako obvykle nebezpečí ignoruji a pokračuji v cestě, ono se to už nějak vyřeší. A taky že jo. Když se mi deset kilometrů před shora popsanou restaurací rozsvítí na palubní desce kontrolka rezervy (posledních 5l v nádrži), zastavím u krajnice a jdu se vyčurat. Mezitím se dovalí gazík s chlápkem, který kromě toho, že je milovník bavoráků, zná jednoduchou odpověď na mé problémy. Jedu za ním k oné hospodě, kde mě jeho bratr prodává dvacetpět litrů dvaadevadesátioktanového tekutého zlata za regulerní cenu. Mám tam taky možnost seznámit se s vnitřkem diferenciálu zrovna opravovaného gazu č.2 této story a babičkou. Obou možností využívám. Pak se jdu najest milou obsluhou podaného talíře boršče s chlebem (Všechno žerou ze chlebem; a tak jsem to taky zkusil. Do dneška mám problémy se toho zlozvyku zbavit.) a pak v oblacích komárů stavím stan dva kilometry mimo civilizaci. Mám bobky, že by mě mohl ještě navečer někdo navštívit a kazašsky mi vysvětlovat, že tento kousek slaného pískoviště patří jemu a hned zítra ráno tady začnou kopat základy nového baráku pro jeho mladšího bráchu nebo něco takového. Komáři jsou hladovější než kdysi v Dunajské deltě, kde jsme si je opíkali na ohýnku k toustům. Asi se chtějí množit. Ten večer to spoustě z nich nevychází.



Cesta jde dál. Ráno se prohrabávám závějemi kaspických komárů ke slunci. Je pařák. Ve stejné restauraci si ještě dávám snídani a pak pokračuji tím podivným krajem s rovným horizontem a železnicí okolo silnice do města. Jmenuje se Atyrau, postaru Gurjev.
V rámci budování ekonomiky a exploatace nerostného bohatství Ka3axctaha byly otevřeny rozsáhlé naleziště ropy v pobřežních šelfech Kaspického moře. Po silnici se prohání dlouhé valníky s nákladem rour pro ropovod. Ropa teče do Číny. Za ropu tečou z Číny doláče. Za doláče se staví hlavní město Kazašské republiky. Billboardy okolo silnice oslavují desetiletý věk nového hlavního města: Astana - symbol novava Kazachstana.
Z nouze a nedostatku inspirace na tom mostě pořizuju obvyklý snímek jako všichni, kteří okolo té cedule jedou:

To místo je mým osudem. Za deset měsíců překročím tuto pomyslnou hranici z opačné strany. Bude to na Dlouhym mostě přes úžinu Bospor. Budu velice štastný, ale to teď ještě netuším.


Na tom mostě se přihodilo ještě jedno setkání. Stavební inženýr, šéf konstrukčních a estetických změn mostního tělesa, užívaného ignorujícím publikem, který momentálně snímá mou osobu na můj film, že prý při svém studiu v Polsku měl tu čest seznámit se s někým ženského pohlaví původem z Kroměříže. Dotyčná se jmenovala Jana Novotná. Ten čas, stejně jako zdraví jeho chrupu je nenávratně pryč, nahrazený zlatými kousky, tak směšnými v porovnání s dějinným okamžikem, do kterého se kolem a kolem měl tu čest právě nachomýtnout.

Je okolo poledne, jsem druhý týden z domova, v hubě mám retko a nasávám chladný pomerančový džus na silnici Atyrau - Dossor. Jede stepí a polopouští s novým asfaltovým povrchem. Na odpočivadle, co zrovna sedím ve stínu, vytahuje otec rodiny z masky chladiče svého džípu pár mrtvých vrabců.
Kamioňáci mě zdraví troubením a blikáním světel; přes všechny nesnáze, co jsem dosud prošlapal, mě přijde osobní nálada v západním Kazachstánu nadmíru uklidňující, krásná, inspirující, božská... Když ale pohoda a krásný čas začne být obvyklý, velice brzo ho vystřídají hrubé pěstě a pálivá desinfekce nato. A tak i mě s hubou plnou sladkých bonbónů v té poušti potkala křižovatka Dossor - Makat a dvoudenní putování silnicí A340 do města Aktobe, rusky Akťjubinsk. To, co jsem na ní překonal, nepřekonal ani Přemda Podlaha při stavbě svého prvního skleníku.

Já i Drobek jsme doposud veselá parta. Kde je asi konec té cesty, co?







Do p**e ze šeckém...


Nejdřív jsem si myslel, že se blížím k doupatům Orloje Chorchoje, ale to nemůže být. Jožin Zbažin taky nepřipadá v úvahu. Že by to byl Přemda...? Záhony uprostřed asfaltu...?



V Dossoru za nádražím kupuju v samošce vodu a Camelky. Všiml jsem si odbočky na Makat před městem. Neohroženost a sílu, kterou budu potřebovat k překonání vzdálenosti plánuji podporovat hulením amerických cigaret.
Dossor je díra, většina městských ulic viděla asfalt pár týdnů před mým příjezdem poprvé v dějinách vesmíru. Sídliště okolo centra s rozbitou fabrikou představují jednolitou sbírku panelových krychlí s modrými okenními rámy a pestrým prádlem na šňůrách. Bloudím tam, protože se řídím radou opilce a protože nemůžu uvěřit, že to, čemu říkají výpadovka z města JE výpadovka z města.

Nastupuji přesun do Akťjubinska. Víc rozbombardovanou silnici jsem v životě neviděl. Po projetí dvou hlubokých jam si teprve začínám uvědomovat, že moje cestovní rychlost v tuto chvíli na mnoho týdnů dopředu klesá na zhruba čtyřicet kilometrů v hodině. Silniční těleso je díra na díře. Někde je asfalt, jinde jenom makadam. Obojí šíleně děravé. Tu a tam se dá jet sto metrů po kvalitním úseku, který ale končí v hromadě šotoliny a ostrých kamenů. Je lepší jet okolo silnice, po gruntovce, po hlinitých kolejích v pelyňku. Sžívám se velmi pomalu, protože opravdový offroad jsem předtím nikdy nejel. Občas mě předjede náklaďák nebo malý autobus. Řidiči jsou zvyklí, jezdí mnohem rychleji, víří oblaka prachu. Vzduchový filtr sání motoru mění náladu. Začíná dostávat čokoládový odstín.

Abych nekecal, taky jsem si párkrát zkusil jet něco okolo osmdesáti nebo devadesáti kilometrů v hodině, ale časem jsem přešel na optimální padesátku. Dovoluje očumování okolní krajiny za celkem mírného rizika ztráty panenství. Po Akťjubinsk spadnu asi jenom dvakrát, pokaždé v písku, protože v něm neumím jezdit. A taky proto, že jsem podělaný z vyprávění o vyprošťování velkých BMW z písečných závějí.
Silnice je na mnoha místech v opravě. Buldozery s trhacími trny likvidují zbytky starodávného asfaltu a srovnávají povrch. Za pár let bude mít Kazachstán vyasfaltované všechny hlavní tahy. Zatím je to tak, že po padesáti kilometrech stepní stezky jedete deset kilometrů po fungl novém asfaltu se značkami a luxusními svodidly a pak další páďo zase offroad. Pěkné je, že když někde tu silnici opraví, traktor s bránami pobránuje okolní koleje ve stepi, aby se příroda rychleji vzpamatovala.

K pozitivnímu náhledu na věc mám v tuto chvíli hodně daleko. Zažívám vysilující dřinu. Ve vesnici Sagiz doplňuji energii v místí čejchaně (restauraci) pokrmem plov. Prý je to původem korejské jídlo. Jedná so o rizoto. Žerou to se chlebem. Kafe, co jsem si potom objednal, mělo k reálnému kafi tak daleko jako já ke své zemi. Až po Cecerleg v Mongolsku s kavárnou západního stylu, kde si dám opravdové presso, se napříč celým kontinentem pije černá sračka zvaná "tri v vadnom", tedy tři v jednom. Jedná se o staniolový pytlík pestrých barev se směsí cikorky, sušené smetany a cukru. Kofje naturalnyj, tedy turek, stále ještě představuje v bývalém sssr podpultové zboží.

S příchodem civilizace na silnici začínám čelit mnoha nabídkám pozvání pod střechu na noc a pár kalíšků vodky. Step je pro mě příjemnější místo k nocování a to i přestože společnost tvoří obrovští orli a noční štíři. Letní teploty v noci v Kazachstánu hravě překonávají třicítku. Spím na spacáku jenom v prvním stanu, vstávám s východem slunce. Je to paráda.

Další den k večeru přijíždím k vratům Akťjubinska. Město je moderní, s rozsáhlými ulicemi a budovami. K vidění mešita a stará čtvrť. Vidím mešitu. Ubytovávám se ve velkém hotelu Aktobe na hlavní třídě, motorka je na hlídaném parkovišti za budovou. Spí u ní hlídač. Na schodišti hotelu venku před budovou stojí míchačka, chlapi betonujou nové schody. V holínkách pokrytých žlutým prachem si na hotelovém baru poroučím tři piva. Hodně v pohodě odcházím po třičtvrtěhodině spát, jídlo neřeším.

Ráno se hádám s taxikářem o sumu za odvoz na úřad cizinecké policie, kde jsem měl provést svou registraci. Mají tam kancl a v tom kanclu stůl plný zahraničních pasů lidí, kteří ve městě žijí a potřebují se registrovat. Když tam čekám sám, přijde mi legrační si některý z nich přivlastnit.
Co se registrace týče, důležité detaily se dozvídám až úplně na konci kontinentu z cizích úst. Je povinná, ale jen pro ty, kteří zůstávají na jednom místě déle než tři dny. Nevím to a proto po celém Rusku a Kazachstánu trávím noci v hotelech, somruju štemply, hledám úřady cizinecké policie v zapadlých částech měst. Všechno zbytečně.

A tož jakú zahrajete...?

Je krásný podvečer ve stepi. Bez kamionů, bez ukřičených orlů nad zdechlinami, bez vražedného slunka. Je ticho, za chvilku vyjde měsíc. Předtím, než to stihne, odbočím ze silnice stranou, pojedu pět set metrů za terénní nerovnost a rozbiju tam tábor. Dneska je úplněk. Pošlu sms mámě, bude ráda. Ještě totiž neví, že měsíc bude dneska doma kulatý. Ale já už to vím. Mám totiž všechno o tři hodiny dřív.

V jedno sobotní ráno zatáčím vlevo ze silnice k hospodě, kde si plánuju dát snídani. Majitel se svým kamarádem mě od svého Kamazu zdraví již z dálky. To je ten na snímku v oranžovém triku, kámoš v bílé čepici, později se dozvídám, že je zároveň v roli nápadníka mladé ženy v bleděmodrém nátělníku. V sobotu se nepracuje, proto je společnost již od samého rána trochu přichcaná vodkou.




Vedle majitele v oranžovém sedí jeho žena. Vedle velbloudář, jehož jméno jsem zapoměl v letní košili velbloudářského vzoru, pak sluha Kaz poloblázen a nakonec v bílé róbě kamarád majitele z Atyrau, který se přijel ucházet o přízeň děvčete.

Nějakým kouzlem snad nebo sympatiemi se z nás již po druhém kalíšku vodky Parlament stávají blízcí přátelé. Dostávám najíst vepřového na rozsekaných kostech s cibulí a chlebem. Co revanš vytahuju osobní lahev slivovice - samagonu, jehož chuť oceňuje zejména velbloudář a hloupý Kaz. Problém je, že jak se jednou flaška vytáhne na stůl, musí se vyprázdnit. Trochu mě to sere, protože jsem lahodný mok plánoval konzumovat déle.
Takže motorka jde do chlíva, převlékám se do domácího, nasazuju televizorky a pokračuju v oddávání se víkendové pohodě.

Po první vlně alkoholu nastává jemné vystřízlivění vynucené striktností paní domácí, která schovává mou lahev. Chlapík v bílém vymýšlí program na dnešní dopoledne. Rybalka. Je třeba připravit náčiní.

Rozmar zavládl při rozplétání sítě. Vodka a slivovice situaci nekomplikuje.



Přesouváme se na stanoviště. Vínově červeným opelem velbloudáře překonáváme vzdálenost stopadesáti metrů k řece Yrgiz. I v létě se v ní dají lovit ryby a raci. Dobrá nálada na břehu je podporována dalšími dávkami tvrdého alkoholu společně se zásobou cigaret Marlboro.



V pozdním odpoledni s kýblem plným raků se vracíme na základnu.
Dochází k nepříjemnosti s Kazem. Snaží se mě při kontrole motocyklu ve chlívku "přátelsky" pumpnout o pár drobáků. To se ale nelíbí majiteli a velbloudářovi, kteří vše napravují hrubým bitím. Prohnaný Kaz, sluha velbloudáře, prchá do stepi. Naneštěstí se zbytkem slivovice v prackách.

Jídlo, které připravuje paní domu, je vynikající. Vařené raky žeru poprvé. K tomu bešparmak, národní pokrm z hovězího a velkých nudlí. Nutno žrát rukama jako u Meka. Po večeři velbloudář předvádí svou chloubu - bílé velbloudy.



Platím svou denní útratu tisíc kazašských těnge, protože ani v Kazachstánu není nic zadarmo. Jsem zlitý, usínám u kadibudky uprostřed areálu. Pak finálně usínám na lavici za stolem na kožešinách jako největší ostuda. Bezpečí nebo nebezpečí neřeším.

V pět ráno, kdy se nad Kazachstánem rozednívá, mě probouzí velbloudář. Náda jéchať. Nedá se říct, že jsem střízlivý.

Kocovinou netrpívám, špatné pocity nemám.



Za určitých okolností se na čtyřsetkilovém motocyklu dá offroad jet v pohodové náladě. Silnici to ráno pokrývá velmi hluboký písek a jemný prach. Nějak to zvládám bez stresu.



Další vysněnou destinaci v rámci návštěvy Kazachstánu představuje Aralské jezero. Jeho současnou klasifikaci na národní katastrofu respektive ekologickou pohromu celosvětového měřítka, přinesly výsledky extenzivního zemědělství v povodí řek Amudarja a Syrdarja, jejichž voda byla odvedena z řečišť do polí. Nedostatek vody zapříčinil dosud neukončené vysychání jezerní plochy. Pesticidy, které měly zvýšit výnosy z pouštních polí, naplavené na jezerní dno a sůl, původně obsažená ve vodě, jsou roznášeny větrem široko daleko po okolí. Kraj je prosycený jedem.
Snímek ukazuje žalostný pohled do někdejšího přístavu města Aralsk. Přístavní bazén stejně jako městské zálivy jsou již dávno zasypané odpadky, vítr roznáší jemný prach. Místo je velmi smutné.



Podél kdysi mohutné Syrdarji jedu k východu. V zavlažovacích kanálech, které kříží silnici, teče modrá voda někam do pouště. Náklaďáky vozí roury ropovodu. Večeřím s kamioňáky vajíčka a párky. Tábořím nedaleko Bajkonuru, rudého kosmodromu



Ráno mě budí zvuk terénní lady, k interview naštěstí nedochází, nejsem nejlépe naladěný. Pod stanem nacházím tři malé štíry. Bojí se světla. Silnice je asfaltová, objíždím město Kyzylorda, dolévám olej do válců.



Zhruba 100 kilometrů před městem Turkistan, po pozdním obědě, kouříme cigára s partou kamioňáků. Típnutím vajglu ale nic nekončí, spíš naopak. Po třiceti kilometrech, kdy fotografuji v sedle tu nádherně černou silnici přes nekonečnou pustinu, zastavuje za mnou skupina známých tváří v tmavozeleném Kamazu, slovo dává slovo a na mě již v tu chvíli čeká někde v dálce slíbená večeře.



Majitel Kamazu na přepravu ovoce Chasim, specialista na melouny, mě zve k sobě. Říká, že ví, jaké to je, když člověka pozvou cizí do domu, nechají ho umýt se, vyspat v posteli a dají mu najíst u stolu. Není třeba děkovat, je třeba mít stejný postoj. Jeho slova zní víc než logicky.
Vezu ho zbytek cesty do Turkistanu na motorce. Přilbu neřešíme, připozdívá se, ke smrtelné kolizi s protijedoucím žigulíkem dojde asi jenom třikrát. Vysvětluje mi to tím, že řidiči nejsou zvyklí jezdit v noci, jsou opilí a nic nevidí. Chápu i bez zbytečných "ale".

Po příjezdu na barák se sezamuju se s familií. Žena Světlana, přebarvená na blond, dvě dcery, malý kluk. Dva závozníci přijedou s autem asi za hodinu. Vodka teče proudem. Já problém nemám, jsem v tréningu, zato pan Chasim začíná být pěkně nalomený, půlku následujícího dne prochrápe v kuchyni.
Závozníci podle starého zvyku nesmí nasávat ani kouřit před svým pánem - patronem. Retka blafnou až za bránou, kdy jedou na kole domů.
Spíme v postelích na zahradě. Bílé peřiny jsou dvacet centimetrů od hrášku a ředkviček. Spím ve staré dřevěné betli, zbytek rodiny na obrovské ocelové posteli s koberci, dekami a moskytierou. Neuvěřitelny.
Druhý den je odpočinkový. Borci spravujou Kamaz, nechám se inspirovat a dělám na Drobkovi údržbu. Přijíždí Chasimův kámoš v bávu vínové barvy a jdeme na oběd do štatlu.

Kazašští mohamedáni si s pravidly hlavu nelámou - šašlik je vepřový, beraní totiž chutná jak houba na mytí kšíru. Chasim je v modrém.



Chasim a Světlana, pár z Kazachstánu.



A opět bešparmak. V překladu to znamená "pět prstů" a fakt se to musí žrat rukama. Chasim mi strká na talíř nejlepší kousky. Holky jí zvlášť, že prý někde v kuchyni nebo co.



Turkistan je nejsvatější místo Kazachstánu. Mešita ze 14. století.





V Turkistanu nocuju ještě jednou, večer mi mešitu ukážou v osvětlení. Spím u příbuzných. Na kovové posteli uprostřed zeleninové zahrádky. Mají tam vrtanou studnu, voda má prý kvůli jedinečnému složení podloží unikátní chuť. Sto let stará latrína s plným zásobníkem stojí dvacet metrů opodál.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Almatinskije prikoly

Jak začít, když toho, co se stalo a já byl přímým účastníkem nebo svědkem, je tak moc? Co věcí se událo! A co dobrých z nich! Každý týde...