Kuřecí rodinka se dělí na dvě názorové skupiny - s názorem a bez
Pod horama stojí půjčovny kabátů, gumových holínek a rukavic. Indoši tyto věci normálně v šatníku nemají. Jsou zapotřebí, když se chce člověk trochu projít ve sněhu.
Manali, středisko rekreace. Hotel na hotelu.
Po dlouhé době jím maso. Je jím kuře tandoori pečené v hliněné pícce. Maso jsem už měsíc a půl nejedl. Je nám dobře.
Nacházíme se v oblasti zvané západní Tibet, objevují se Tibeťané - lidé se šikmýma očima. Jak blahodárné je hledět do těch obličejů. Po dlouhé jsme ve společnosti tváří, se kterými nás nepojí podvědomá nedůvěra...
Na silnici cestou k vesnici Manikaram se naskýtají tyto výhledy:
Silnice je tam jen jedna, ale lidé žijou na obou stranách hlubokého údolí. Aby si ušetřili námahu v zimě, kdy doba je nejtěžší, jsou spojeni se silnicí malými lanovkami na přepravu zboží či jednotlivců.
Lesní svatyně na silnici do Manikaramu. Uctívají se všichni, na počtu rukou, nohou, očí nebo povolání nezáleží.
Slavnost v Manikaramu.
Potomci vojáků vojsk Alexandra Velikého nedokázali zapomenout na starou vlast. Patrně se jedná o loučení se svobodou. Ve vesici jsou horké prameny a tento chrám ve tvaru hřibu:
Pískaři
Chrámek mezi Kullu a Mandi, kvůli přehradě přístupný jen na člunu
Mandi, stavba kláštera.
To, že polovina štatlu si nedobrovolně hraje na Robinsony na Bobří řece a musí stanovat, věřící nezajímá. Robinzoni mají prostě blbou karmu. Tohle si přeberte jak chcete...
Jedem richtung Dharmsala, očíhnout, jak to vypadá u dalajlámy doma. Cesta přes hory je opět naplněná dobrodružstvím a neočekávanými setkáními třetího druhu:
Mrchoviště. Na podobné hromady za městem se sváží posvátné krávy, které připravila o život smrt nebo náhoda. Bouračky s krávou nejsou v Indii nijaká náhoda.
Mrchoviště poznat podle přítomnosti velikých masožravých ptáků a silných psů, pokud zrovna vítr nevane Vaším směrem.
V reálu tento pohled připomíná výhled na ráj. Moje fotka toho tolik nezvládne. Když se pak zabočí v Gaggalu vpravo na silnici 44, kde zem stoupá k patám pětitisícovek, nabídne se výhled ještě kouzelnější a pitoresknější. Člověk si říká, že tohle je to jediný místo, kde ta dalajláma může žít.
Spíme jak psi na předměstí Dharmsaly v hotelu se stovkou švábů pod polštáři a za papundeklovým obložením stěn. Na žádost mámy dostaneme pak lepší pokoj.Štatl je pozoruhodný dvěmi skupinami lidí:
1) hipíkama, co přijeli z celého světa říct panu Velikýmu: "Ahoj, já jsem také na světě..., dej mi za to bílou šálu."
a
2) somrajícíma ženama s dětmi v náručí. Nemají hlad, protože darovanou potravu odmítají, pochtívají lováče.
Dharmsala - ulice pro turisty
Dharmsala - moje máma v Dharmsale zgúňá u kšeftů s hadrama
Dharmsala - řezník. Řezník je náš kamarád (doufám ale, že právě nerozporcoval Skipiho).
Dharmsala - rozvod pitné vody. Použitá technologie svědčí o přístupu k problematice a zámožnosti obyvatel, potomků uprchlíků z Lhasy - vzbouřenců.
Dharmsala - smažený pokrm zvaný "hovno".
Hovno jsem nikdy nežral, ale jeho chuť si představuju asi tak, jak tyhle srandičky chutnaly. Dokázali jsme zbufnout po půlce, zbytek letěl přes plotek buddhistickému Přemdovi na kompost.
Před Dharmsalou vpravo od cesty je hřbitov bílých psů. Pasou se na něm krávy. Lidi se tehdy vysokého věku moc nedožívali. Nad hřbitovem stojí silniční odpočivadlo s altánem. Dva Indo kluci si do něho přijeli smotnout džojnta. Ale vzhledem k tomu, že my jsme se z přístřešku nechtěli hnout, museli to pálit mezi křížkama jak o Dušičkách.
Pitoreskní krajina nás obklopuje při cestě zpět do předhůří. Máti vidí v dopravní zácpě na silnici, kdy musím já couvat s bavorákem, abych uvolnil cestu jakési koloně s policejním doprovodem, právě v tom policií doprovázeném autě dalajlámu s brýlemi na nose.
Snídaně v trávě na terasovém poli. Čaj, hrozny, sušenky ParleG.
Z gufera náhonu zadního kola začíná kapat olej. Jedná se o hypoidní převodový olej pro vysoce zatížená ozubená soukolí. Sehnat ho v Dilču bude ještě práce.
Socha boha koček, krav i velbloudů dohromady
V Lahru bočíme na 28 vpravo a pak ještě jednou doprava na Dalhousie, další z horských rekreačních center, založených Brity pro zpocené paničky. Stojí tam policejní kontroly. Dále na město Čamba s řadou nezajímavých chrámů. Silnice se točí v tisícovkách serpentin, v průsmycích leží loňský sníh. Jíme tam někde tento oběd:
Modré domky a řepkové políčka
Z nezajímavé Čamby s trojkou chrámů ve tvaru bedlí a mochomůrek jedeme do nitra hor do sto kilometrů vzdáleného Bharmouru. Tam mají chrámy ve tvaru hřibů. Silnice není krytá asfaltem. Závaly jsou na denním pořádku, před jedním nás zachraňuje rychlé otočení plynu. Na některých padajících skalách stojí chlapi se sbíječkama a odráží volné zbytky kameniva pod sebou. Bezpečnost práce neexistuje. Je tam hodně prachu, občas blato, BMW jede profesionálně. Zleva pod námi hluboko dole hučí modrý proud. Stíhá nás tam tma, takže spíme v ašramu za indické ceny. To mě překvapuje, proto ten večer nedělám hloupé fóry o místním obyvatelstvu.
Arnie Švarcenegr v masce opičáka - patrona betonářů
Nebezpečná cesta na Bharmour:
Chrám tvaru hřibu v Bharmouru, kluci hrajou kriket
Chrámoviště v Bharmouru
Bharmour je nejzažším bodem našeho společného putování. Otáčíme a jedeme zpátky. Za čtyři dni budeme v Dillí. Vracíme se po stejné silnici do Dalhousie a pak do nížiny. Je to paráda jet stejnou štreku dvakrát, pokaždé z jiné strany. V jedné zatáčce se nabízí tento pohled do hlubiny: na dně údolí, 200 m pod námi stojí stanoviště stavitelů přehrady.
Kape a kape
Na čempak asi mlsali ptáčci? Že by na čokoládkách Milka?
No, a tož de včil?
Poslední táboření v Indii
Kuchařky. Mrkejte na ty dredy!
Za fotku chtěl prašivý slonař zaplatit
Bavoráky Indie - naftou hnané Royal Enfield
V restauraci s krysami sedíme i my
Poslední nocleh před Dillim, s hejnem komárů tam spíme v pokoji i my.
Ráno se strhává hádka při provázení budíčku v 7 00. Nesouhlasíme. Proto starý správce volá další dva kámoše a kluka, který přichází až když odjíždíme. Ty tři stovečky ale padly do jeho kapse jak ulité.
Cestování po Indii mi, mám ten dojem, přidělalo trochu šedin.
Do Dillí je jednoduché se dostat. Stačí přežít dvacet kilometrů dopravní zácpy a před kolejema uhnout ze silnice 2 doprava. Po deseti minutách je člověk v centru jak po másle. Mě to ovšem zabírá půl dne. Máme naplánované ubytovat se v mládežnické ubytovně YMCA, bohužel ceny za cimru tam nejsou úplně studentské. Přesouváme se tedy před nádražní stanici New Delhi do čtvrtě Pahar Ganj, kde najdeme pohodičku v hostinci Skyview nedaleko hlavní ulice Main Bazaar. To, jak moc se zapíšou do mojí duše, se budu snažit vykreslit následujícími řádky. Máme šestého března, mámě letí letadlo devátého ráno. Jsou tedy před námi poslední dva dny naplněné objevováním extravagantních prvků indické kultury.
Z mostu mezi Pahar Ganjem a Adžmérskou bránou Starého Dillí je tento výhled.
Kdekoliv ve Starém Dillí
Kšefty se sekndhendovýma autodílama (je neděle, takže je trochu vymeteno)
Zeleninový trh
V pozadí Adžmerská brána, centrum kšeftů s nářadím, nástroji a potřebami pro řemeslníky pracující s kovem nebo dřevem. Takové indické OBI.
Vegetace narušuje zdi prohnilého města. Občas se dovolávám milionu buldozerů, které by zabraly v jeden okamžik... a "uvolnily bolesti spoutané v jeho zdech..." (Alois Jirásek, Psohlavci, str. 374)
A tak to končí. Máma odjíždí domů. Zůstávám zase sám. Tentokrát až do konce. Za deset týdnů budu doma u piva, bůčku a slivovice. Takže, co kdybych nakousl těch deset týdnů, které leží přede mnou, hm...?
V Dillí mám úkol získat poslední dvě víza pro přesun domů. Jedná se o vízum do Pakistánu a Íránu. Pakistánské vízum není snadné, ale ani těžké získat. Zlomte v sobě bílou hrdost, která člověka dělí od plazení se a oceňování imbecilních vtipů zaměstnanců "high commissioner for pakistan, new delhi, india" při "interview" a vše je v cajku. Za deset dní je bílkem z vajíčka přilepené pakovízum v mém pase. Vypadá jako malé parte (to je trochu blby přirovnání, protože je v mojem pase).
Íránské vízum není lehké dostat. Člověk nesmí mít v pase izraelské vízum. Stačí zažádat a pak přijít tak za měsíc. V mém případě to zabralo pět týdnů. Mám za to, že s přístupem tamější instituce k řešení mé žádosti jsem se do dneška už dokázal srovnat, nicméně stále ho hodnotím jako ksindlomrdku a zaměstnance toho vyvoněnýho žulovýho kanclu jako ksindlnejvětšímegačůráky na celym světu. Jejich přístup by dokázal vystihnout tak maximálně mirek dušín slovy nefér a nesportovní ještě v době, než si s ním někdo pohrál v klubovně Dlouhýho bidla. Po dvou dnech vystátých front se třeba teprve dozvídám, které dokumenty budu pro to supervízum potřebovat. Takže musím na českou ambasádou povídat si s nadrženou eliškou (55let), abych dostal něco, co se jim tam normálně válí v kopírce, pak čekat jako pes v přijímací hale, až mě pičínek s nahenovanou hlavou vyvolá a sdělí mi: zkus se zeptat za tři týdny v pondělí nebo v pátek.
Není problém. Tři týdny zní víc než dobře - potřebuju si hodně odpočinout, spravit motorku, prohlídnout si město. Mám zkrátka hodně co dělat. Po třech týdnech tam začnu chodit jako jojo každé pondělí a pátek a vyptávám se, jestli to teda už bude nebo ne. Šestý týden se ptám jiného zaměstnance než pičínka a ten "jakoby náhodou" to moje nešťastny jméno v tom seznamu oukejžadatelů konečně najde...kladu si otázku: jak dlouho tam už stojí....? Takže po šesti týdnech z tama konečně odjíždím do****le.
Velkej problém bavoráků - průsak oleje z gufera náhonu zadního kola po cirka 80 tisících kilometrech provozu.
Měním gufero i ložisko uvnitř. Šrouby s imbusovou hlavou po obvodu deklu mají rozměr 7 mm. K odtažení je třeba síly a nástroje z nejlepší oceli. Kvalitní sedmička imbus je k sehnání u Adžmerské brány v setu dalších třiceti velikostí. Imbusákama jsem tím pádem zásobený do konce života. Hypoidní olej (Petronas GL5) koupíte zase na návrší u Kašmírské brány, sídla obchodníků s oleji a novými autodíly.
Rozhodně nemožu zapomět na šílené pivka Kingfisher 5000 - nealko, 8000 - scanky a 10000 - scanky hávy nadžíly, kterýma jsem si zpříjemňoval dlouhé večery při čumění na saťák na pokoju.
Nahřívání ložiska v ešusu na benzínovém vařiči na hajzlu hotelového pokoje. Jde to. Všechno jde.
Taky měním olej a jeho filtr, filtr paliva, brzdové desky a pneumatiky. Pan pneuservisák s cígem v hubě se snaží mlácením chromovaných klíčů o asfalt při odtahování obou kol navodit důvěryhodnou atmosféru profesionality, nicméně opačně nasazené gumy ho nakonec prozradí. A to tam ještě postává jiný šikula, zřejmě majitel nebo výběrčí výpalného, který umí trochu anglicky, protože mi vysvětluje, že nemám mět strach, že v Indii je jedno, jak jsou ty gumy na tom ráfku nasazené. Je mě to trochu šumafuk, takže černouš si dává obě kola znovu včetně odtažení a třískání klíčema o asfalt.
Ulice Main Bazaar, centrum turistického a obchodního života čtvrtě Pahar Ganj.
Před dvěma týdny probíhala pod záštitou magistrátu akce "vytahování ostrých kamenů z rozkopaného povrchu vozovky Main Bazaaru", kam půl roku předtím instalovali buď elektriku nebo kanalizační stoku. Vykopané kamenivo stále blokuje plynulost dopravy na ulici, obchodničtí slouhové na hromady přistrkujou další a další bordel z kšeftů okolo.
Šest týdnů je dlouhá doba. Týden zabere shánění materiálu (hlavně olejů) na motorku. Ve zbylém čase prohlížím Staré Dillí, což je stoka, kam se dá za dobrodružstvím zamířit 24 hodin denně (za holkama jděte vlevo od Adžmerské brány a chvilku vyčkejte (naháněči jsou hodně neodbytní)).
Prastará brána v jedné z prvních opevňovacích linií. Dnes je centrum prodeje seknhendových dílů k ledničkám a holičství k tomu.
Náklaďák k odvozu zbytků z jatek. Nešikovný slouha rozsypává náklad střev a lebek při nakládání...
Luxusní žrádlo za 35 rupií (1 dolar je 49 rupií). Placky vpravo jsou opečené uvnitř kamen, placka uprostřed na propanbutanovém hořáku (připlácí se za ni), rýže s tmavými zrníčky semence, zvrchu čočka se sýrem, čočka nadivoko a cizrna. Do restaurace chodím do chvíle, kdy začínám být zaběhlým štamgastem - těm se do jídla hážou švábi. Jsem prostě vegetarián.
Podnikatelské baroko v Indii
Někde ve Starém Dillí
Také tam
Main Bazaar po dešti. Ulice je nepoužitelná než rikšou nebo autem.
Kašmírsky vrata. Jsou poničené britskou dělostřelbou v roce 1857, tedy čtyřicet let po Napoleonovi.
Elektrikářský guláš
Mešita na Čandni Čauk Bazaaru, dřív tam někde stávalo jezírko nebo co..., jak říká průvodce.
V posledních dnech před odjezdem začalo být v Dillí hodně horko. Teploty denně přesahovaly čtyřicítku. Je polovina dubna. Na teploměru 46,8°C.Mizím z města. Hoteliér si ze mě už začal dělat srandu, že tam zůstanu nafurt. Kluci okolo hoteliérova synka si začali brousit zuby na Drobka. Prý že by ho koupili za dva tisíce sto dolarů a já bych ještě vydělal. Nakukal jsem jim totiž, že má cenu dva tácy.
Hovnaři v akci.Hovnařská činnost je hojně rozšířená od Bangladéše po západní Írán. Spočívá v recyklaci dobytčího trusu v palivo. Placky z kravských a velbloudích výkalů se lepí na všechno, co je unese. Suché je skladujou v těchto vigvamech.
V den, kdy jsem opustil Dillí jsem poněkud znavený ulehl do postele tmavého hotelu v Amritsaru nedaleko Pakistánských hranic. Město je plné sandokanů s turbanama - Sikhů. Amritsar je jejich hlavním městem a centrem víry. Smrdí myšíma chcankama stejně jako ostatní štatly všude v Indii. Není v něm rozdíl. Jsem štastný, že mizím.
Amritsar, Zlatý pavilon.
Žádné komentáře:
Okomentovat