Welcome to Indochina, hlásá obrovská cedule nad vjezdem k přístavní navigaci na pravém břehu. Je málo vody a pramice nedokáže přirazit přímo k vybetonované části plochy, ale tři metry od ní v blatě a kalu. Pro motorky to není až takový problém, ale naložené kamiony tam v bolestech spojky musí trávit mnohem více času.
Taky je zajímavě řešená imigrační kontrola jejíž stanoviště je od přístaviště velkých pramic vzdálená dva kilometry, takže prvních deset minut v Laosu mezi stánkařema prodávající rudé vlajky Vietnamu a ryby z řeky barvy latte se tam pohybujeme absolutně bezprizorně. Nikdo nám nechce poradit cestu, lidi se odvrací zády. Jsme trochu zklamaní. Zároveň máme štígro, že jsme pohraniční kontrolu našli pár minut před šestou, kdy zavírají... na jazyku mám v tu chvíli již osmé COŽE...? Za vízum do Laosu se platí na místě v jakékoliv blízké měně. Postoj zaměstnanců kontroly prozrazuje mírnou znuděnost z každodenně vykonávané práce a ověřenou hrubost v přístupu k jemnému davu západních obličejů, který bránou prošel před námi. Jejich povely jsou míň než jednoslovné a neuctivé.
Taky po dvaceti minutách provozu zjišťuju, že v Laosu se jezdí po pravé straně...
Dáváme se do pohody škopkama Beerlao za deset tisíc laoských kipů. V Houei Xai v noci nesvítí kandelábry. Na jídelních lístcích je napsaná omluva za vysokou cenu rýže, která v posledních týdnech nečekaně vzrostla.
Matthias s holkou spí na druhé straně řeky v hotelu, loď už večer nestihli.
Ranní jídlo ve stylu american breakfast, tj. vajco na pánvici, chleba, ovoce a ještě cosi a kafe za neuvěřitelnou cenu udělá dobře každému cestovateli, který trávil večer ve společnosti výrobků státního pivovaru. Přichází sms ohledně situace na západním břehu. Matthiase odmítají s motorkou na pramici, musí proto z transalpa sundat kufry a naložit ho na kánoi. Jeden laosan na něm sedí a udržuje stabilitu, další dva ho přidržujou ze stran. Myšlenka na potopení člunu je víc než reálná, připravenost na výskok přes palubu je v poloze aktivní - oba mají zuté boty. Potkáváme se v laoském přístavišti, kde se hádá s borcama, co mu prý pomáhali motorku složit na souš- finanční výpomoc za námahu zůstává na hodnotě nula kipů.
Dále sháníme pojištění, přestože to není vůbec potřeba, jak ještě vyplyne z okolností. V Laosu neexistuje dopravní policie. Kluci se hádají s pojišťovákem o rozdíl padesáti eurocentů, což se rozhodnu ignorovat. Další pojišťovací kancelář se mi už hledat nechce. Dyť to ale zas vlastně tolik neni, říká Stefan, když si to přepočítá... Občas me dokáže rozesmát. Takže to pojištění nakonec berem třikrát, Irenko.
Také platíme pět doláčů za vjezd motocyklu do Laosu. Nečitelná účtenka svědčí o nevinnosti zájmů zaměstnanců celní kontroly, což opět provokuje Stefana, takže se musíme hned potom jít někam najíst. Karnety označeny.
Laos je chudá země. Komunistické bludy vládnoucího gengu likvidují veškeré zárodky liberálních názorů a přílivu zahraničního kapitálu do země. V Laosu neexistuje železnice. Jedeme po nově vyasfaltované silnici skrz džungli do Luang Namtha. Spíme v pěkném hotelu za hlavní třídou. Po cestě jsou časté zemní závaly tmavorůžovou hlínou z právě obnažených svahů. Matthias jede na ocase a prý v jednom okamžiku musí rychle prchat před několika kolečkama hlíny, co se právě valily z kopce.
Na můj poněkud unáhlený nápad zajít na místní původní laoskou kuchyni do restaurace všichni souhlasně kývou, přestože si tam nakonec dávají jenom smažené rýže a jiné ověřené pokrmy. Objednávám si polívku z bambusových výhonků podle receptu kuchyně severovýchodního laosu, ale nějak to nevychází. Prostě mi ten bambál chutná jak pomyje.
Pozor, Tonda jede! Foto S.W.
Pozor, Tonda jede 2! Foto S.W.Po ránu v severním Laosu v těchto dnech vládne poněkud pozdimní nálada, kraj je ponořený do mlhy, pole jsou pustá. Přece na tom něco je - vždyť do vánoc chybí jen dva týdny. Lidi se přepravujou většinou na kole, takže silnice jsou volné. Jedeme na Oudom Xai po silnici 13, kde po cestě ztrácím fotoaparát. Asfalt je rozbitý, časté závaly a opravované úseky.
Horská krajina severního Laosu. Foto S.W.V OudomXai spíme v hotelu Xin Xin na výpadovce na Luang Prabang. Potkáváme tam australského Poláka, který je velice cool, plný elánu a rad do života. Žije taky v Kambodži, protože tam otěhotněl nějakou kambokočku, světák každým coulem. S jídlem to není moc růžové, nabízí se na uhel opečené kuřata s hlavou, žáby, krysy a ptáci. Dopíkají to na barelu od téru na roštu, je to tak maximálně na fotku... takže smažená rýže nebo smažené nudle musí zase zachraňovat situaci.
Xin Xin doporučují čtyři ze čtyřech motorkářů. Motorky si můžete dát do haly. Elektřina je jen hodinu denně. Foto S.W.
Ranní nálada před hotelem. Za několik okamžiků tam hodím tlamu. Foto S.W.
K jihu! Foto S.W.
Dál přes hory k jihu. Foto S.W.
Po několika dnech přijíždíme okolo Mekongu do Luang Prabangu, někdejšího královského města. Král zahynul v roce 1975 v táboře nucených prací na podvýživu. Město je zapsané v ochranném fondu UNESCO.
Naše čtverka dostává jedny z posledních pokojů ve městě. Je totiž už pozdě odpoledne a autobusy už stihly přivézt všechny turisty z okolních míst. Matthiasův má pod oknem odpadní stružku, my zase na zdi velký mokrý flek, co prosakuje z koupelny. Žádné okna, naproti přes chodbu toaleta stylu laos - kýbl hoven imrvere. Přesto zůstáváme dva dny. Hostinec má furt plno, tlustý majitel furt čumí na televizu.
Potřebuju se dospat, protože sdílet se Stefanem jednu cimru je trochu bolestné. Chrápe jak prázdná bečka.
Takže spím asi osmnáct hodin a druhého dne jdeme na prohlídku. Nabízí se stará čtvrť ve francouzském koloniálním stylu, dnes hojně bouraná a nahrazovaná stejnými stavbami z betonu s nápisem hotel, hostel, guesthouse atp. Jsou na nich k vidění pěkné truhlářské práce jako verandy, okenice, dveře z tmavočerveného dřeva, to se mě líbí. Scenérie koloniálních čtvrtí nenabízí nic zvláštního, stejně vypadá mnoho měst po celém subkontinentě, trochu nerozumím tomu s tím uneskem, ale asi tomu nerozumím celkově. Pak je tam nějaký chrám na kopci. Línýma motorkářskýma nohama se vyškrábeme prvních dvě stě schodů abychom zjistili, že za zbytek budeme muset zaplatit. Převýšení a fotografie chrámu v průvodci jsou silnými argumenty k odložení návštěvy na příští příležitost.
Línej motorkář. Foto S.W.Po delším přemlouvání Stefana platíme vstupné do královského paláce. "Sandále si dejte ven kluci," říká kustod, "to vám nikdo nezebere". Prohlížím si tam obrázky z barevných sklíček a ručně hoblované podlahy. Jsou tam taky vitríny s dárkovými předměty, které dostala laoská královská rodina od ostatních státníků. Z Československa je tam myslím model družice nebo nějakého auta z plastiku a ještě cosi...
Luang Prabang, chrám v areálu královského paláce. Foto S.W.
Západ slunce nad Mekáčem, Luang Prabang. Foto S.W.
Matthias, Stefan a Beerlao. Foto S.W.V 1630 se otevírá zahradní restaurace na břehu Mekongu pod hotelem, v 1615 stojíme u vrat a já klepu, musíme ale ještě deset minut počkat. Ve 0030 se restaurace zavírá a já si chci objednat ještě další pivo, ale už to nejde. Beerlao za sedm táců je vynikající cena. Matthias s kočkou nás tam pochopitelně objevili, protože jim došlo, že pivaři se v nás nezapřou. Pak jsme se nějak rozprchli po městě a setkali zase až ráno. Stefan hodil tlamu před hotelem, já se přejedl bagety s tuňákem, Matthias, ožralej jak tágo, někde tancoval... začínají se v nás rýsovat výraznější individuality.
Bagety z pšeničné mouky jsou jedním z mála prvků koloniálního dědictví. Plní je majonézou (bacha!), zeleninou a masem. Mezi sračkama ze smažené rýže nebo nudlí je to příhodná příležitost k přechodné změně skupenství.
Dělíme se, my dva máme totiž dojem, že párečku trochu překážíme. Odjíždíme po silnici 13 na jih a pak po 7 na východ do Phonsavanu. Stopuje tam za vesnicí bílý kluk s batohem, vysvětluju mu, že je mi to líto, ale na sedle pro něho skutečně není místo.
Křižovatka 13/7, stanoviště špindírů. Foto S.W.Na křižovatce 13 /7 se mezi stánkama s ovocem se pohybuje australská dívka se šrámem na koleně. Měla cyklistickou nehodu v kopci, při které ji ještě k tomu okolní obyvatelstvo okradlo o poslední zásoby vody v lahvích. Momentálně nemůže jet dál. Něco mě napadá a najednou nemám problém udělat na sedle plac jednoduchým přemístěním vaku o dvacet čísel dozadu. A jedeme. Ve třech to ubíhá rychleji.
Silnice je klikatá jak nudle v čínské polívce, nově vyasfaltovaná. Jedeme džunglí a potom krajem s nízkou travou a holými vrchy, slunko vrhá červené osvětlení, je to velmi romantické. Druhý den se dozvídáme, že nedostatek vegetace je způsobený přítomností chemikálie, shozené z palub amerických letadel za účelem defoliace porostu v druhé polovině sedmdesátých let... Chceme tábořit někde poblíž Planiny džbánů, ale protože přichází noc, už se to nedá stihnout.
Proto je nocleh provedený v Phonsavanu a nese unikátní rysy. Nejčistější místo ve špinavým skladu ze Sedmi statečných je hilton proti pokoji za dvě koruny české. Dřevěná podlaha, po které se rozléhá veškerý hluk z pokojů okolo, špinavé povlečení, od pěti ráno skuhrání čínského nemluvněte...do pči!, křičím v duchu.
Druhý den jdeme ve třech na Planiny Džbánů, archeologické naleziště stovek obrovských kamenných nádob, o jejichž účelu se dosud vedou pouhé dohady. Lokalitou se přehnala válka v letech 1975-78, takže je rozrytá zákopy a krátery po střelách. Vše je doprovázeno popiskami. Bezpečný provoz je omezený na bílými hranečníky označenou stezku, mimo ně jsou stále aktivní minová pole a cedule s lebkami a zkříženými hnáty. Takhle se v Laosu ochraňujou archeologické památky. Třeba by pomohlo, kdyby zaminovali Čachtický hrad, pak by se odtamtud neztrácely kusy zdiva...
Planina džbánů (Plain of Jers). Foto S.W.
Stefan und ich. Foto S.W.Taky je tam v okolí vybombardovaný buddhistický chrám a stúpa.
Foto S.W.
Rozvernej Tonda u stúpy. Foto S.W.
Silnice 13 je v opravě. Na snímku térovaná hlína. Foto S.W.Další zastávkou při putování silnicí 13 je Vang Vieng. Leží uprostřed vápencového krasu s výhledy na mohutné rozeklané skaliska. Vzhledem k tomu, že po Luang Prabangu je to druhé místo, které uvádí magazíny o cestování každou neděli dopoledne na čétédvojce, je naplněné mladými lidmi ze všech částí západního světa. Přezdívá se mu taky Party Town. Večer u řeky se zažehne několik obrovských táboráků a kolem toho paří stovky různobarevných mladých lidí různých pohlaví a barev.
Krasová krajina okolo Vang Viengu. Obě foto S.W. Beide Bilder S.W.Dny se dají trávit raftingem, kajakingem a tubingem (jízda na duších pneumatik) na krasových řekách. Případně alcoholingem nebo fuckingem nebo jiným -ingem, představujícím zábavu za nedílné přítomnosti alkoholu a opalovacího krému. Většina návštěvníků Vangviengu má totiž germánské či anglosaské kořeny.
A když se děcka vyblbnou u vody nebo v horách, slezou se do štatlu do rozsáhlých barů a restaurací, aby se tam nadlábli další porce smažené rýže nebo podobné směsi a škopkama Beerlao si zpříjemnili večery hledění na americké seriály typu Přátelé nebo Simpsnovi, které obsluha baru pouští ve smyčce zas a znova. Trochu nás překvapilo, jak se neohroženě angažujou v nebezpečných sportech v Laosu bez jakéhokoliv lékařského zajištění a večer dřímají s plnýma bříškama u televize.
Dvacet kilometrů pod Vangviengem opravují silnici. Strhnou asfalt, uválí hlínu a zpevní ji černou térovou kaší. Po térování přijede náklaďák s hlínou, kterou se natérované podloží posypává. Tak bylo i v úseku, kudy jsem jel i já. Naneštěstí nebyl označený značkou nebo zábranou. Vjel jsem na to v šedesátikilometrové rychlosti a vylítl ven v o něco nižší a ve smyku jako z televize. Když moje hlava přistála na asfaltu, Stefan myslel, že je po mě. Já byl zatím daleko odsud v divukrásné krajině, povídal jsem si s krásnými lidmi, nebe tam mělo tmavooranžovou barvu. Pak jsem několikrát procitl, vstal a zase upadl do těch oranžových vzpomínek, nechtělo se mi vracet na tu silnici. Stefan mezitím parkuje a zvedá Drobka. Já bohužel taky nakonec ruším dovolenou v ráji a odsouvám se ze silnice do škarpy, protože auta potřebujou projíždět. Jel jsem bez bundy, mám podřené levé předloktí, asi 10cm čtverečních kůže je v tahu a naražené rameno. Motorka má promáčklou nádrž a sedřené padací rámy. Kufr Zega je sploštělý. Stefan vytahuje hnědou antiseptickou mast. Okolo stojí asi padesát vesničanů a hledí. Po dvaceti minutách mizíme.
Místo nehody. Ten plotek a podobně tam dotáhli, až když jsem ležel na zemi. Tér byl úplně čerstvý. Foto S.W. 
Hlava mi třeští. Jakobych se probudil z dlouhého spánku. Pomoc a foto S.W.S mírnou bolestí hlavy dojíždím do Vientianne, hlavního města Laosu. Přestože není moc nálada, objednávám si Beerlao, abych tíživé momenty zaplašil. Druhý den hlava bolí dál, ale od dalšího už to není tak strašné. Sundávám náplastě z lokte, jsou přilepené ke strupu a větrám. Docela to zasychá, vrací se dobrá nálada.
Vientianne je poněkud nudná lokalita se vším všudy. Centrum města je špinavé, rozbité, nezábavné, stojí za ním olympijský stadion (v životě jsem neslyšel o olympiádě v Laosu, ale to je jedno). Ani jídlo nevyniká vůní nebo zvláštní chutí. Pamatuju si na jednu studenou polívku s krutonkama, moc mi nechutnala.
Prezidentský palác ve Vientianne. Foto S.W.
Památník Vítězství na kruháči ve Vientianne. Foto S.W.Chci si tam vyřídit vízum do Thajska, protože mám pocit, že ho budu potřebovat. Bohužel na velvyslanectví to kvůli času a počtu uchazečů nevychází a do pondělí se mi tam čekat nechce. Odjíždíme okolo Mekongu k jihu. Kraj je zemědělský, je zima, pole jsou pustá, je trochu mlha, výhled není moc daleký.
Celkovou nudu na několikadenní cestě ke hranici je návštěva ostrova Si Phan Don na Mekongu. Zase platíme neuvěřitelné převozné. Na ostrově je v nabídce pouze projížďka člunem k mekongským vodopádům a na nějaké další ostrovy. Trošku to připomíná výlet na Hostýnek. Vzhledem k malé nápaditosti a proměnlivosti bodů výletu to nakonec hážeme do koše. V místním hotelu se smí zůstat maximálně tři dni, druhý den ráno je na dveřích lísteček, na kterém je trojka přeškrtnutá a vedle ní napsaná dvojka.
Na přívozu. Foto S.W.
Mekáč v jižním Laosu. Foto S.W.
Mekongské vodopády. Foto S.W.
Poslední, co se v Laosu dá spatřit - budka celní kontroly. Foto S.W.
Toňa na mostu u Stoeng Treng. Foto S.W.
Kambodža. Za třicet doláčů máme v pase z Vientianne kambodžské vízum zelené barvy. Dá se pořídit i na hranici za dvacet jedna, ale to jsme předtím nevěděli. Celní odbavení probíhá v boudě sbité z prken ze starých beden někým v tílku a cigaretou mezi zuby. Pak je to šest kilometrů na hranici a čaučau Laose, ty rudá tlamo!
Kambodža, l.p.2008. Foto S.W.
Kambodža je asi nejhorší ze všech států Indočíny. Smrdí, plná odpadků, které nikdo neuklízí, zapomenutá a opuštěná.
V prvním stánku s jídlem u silnice si dáváme svačinku. Objednáváme kousky masa na špilku, které tak hodit psovi, aby se ještě jednou polaskal se svým kámošem a vajíčka natvrdo, které taky sežere nakonec pes. Pod skořápkou totiž není žloutek, ale uvařené napůl kuře napůl žloutek. Letí to ze stolu, tohle se žrát nedá. Zastavujou projíždějící ledaři a pilkou odřezávají kus z velké krychle pro pana domácího do chlaďáku s kolama.
Kambodžsky vajica. Foto S.W.
Ve Stoeng Trengu, prvním kambodžském městě za hranicí, když Stefan mizí v útrobách tržnice, aby směnil laoské kipy za místní měnu, parkujeme u velké hromady odpadků. Přijíždí náklaďák a kluk s lopatou to začíná házet na korbu. Vzduch se plní mrtvolným puchem a prachem, který se skrýval uvnitř. Nikoho kolem kromě mě to nevzrušuje, dál se prodávají ryby a banány s hroznama, dyť o nic nejde...
Tržnice v Stoeng Treng, pár minut předtím, než vypukl mor. Foto S.W.
Objevuje se Švéd, mladší než já, na jeho přání ho informuji o situaci ve svém životě za posledního půl roku. Chtěl by taky jednou podniknout podobnou cestu. Na Silvestra se s ním ještě setkám na Ko Changu.
Spíme v Kracheh v hotelu v patře. Postele jsou v klidu, restaurace taky. Co ale v klidu není je hlavní náměstí. Je zastavěné stánky pro prodej zboží. V noci není osvětlené, není tam člověka, jenom velké hromady odpadků a na nich psi a smrad. Dostáváme nabídku k sexu od dvou postarších Francouzek, uvědomuju si, že mi zrovna není dobře, asi mám trochu migrénu, proto mizím.
Naneštěstí, putování Kambodžou je podobné putování po hnojišti pravčického družstva. Furt to smrdí, furt je člověk po kolena v něčem, co je teplé a hýbe se. A tak je tomu i v hlavním městě.
Zaplavená pole a jezera hnijící vody provází putování do Phnom Penhu. Foto S.W.
Na silnici v Kambodži. Foto S.W.
Křižovatka Kampong Cham. Foto S.W.
Po cestě do hlavního města. Foto S.W.
Phnom Penh na mekongském břehu ztělesňuje šíleně páchnoucí rybník již vykonaných lidských potřeb, které nemají kam odtéct. Uprostřed štatlu vedle stadionu je obrovský rybník, plný černé páchnoucí břečky. Je to jedno velké mraveniště se smradlavými trhy bez uklízecích čet. Zoufalé město se zoufalými výrobky čínské provenience, katastrofálním jídlem. Funguje tam jeden supermarket, kde si kambodžáci, potomci rudých khmerů, kteří se stále drží u moci, hrajou na nakupování s nákupními košíky, které pak vyprazdňujou do aut na hlídaných parkovištích. Špína, smrad, prach, nuda, zoufalství.
Na jihu města stojí koncentrák ze sedmdesátých let, kde přišel o život každý, kdo nedosahoval průměrné tělesné výšky. Blázen polpot si tam tehdy udělal soukromej večírek na účet celé země, péro mu ufikli až Vietnamci, kteří dorazili s podporou SSSR v roce, ve kterém jsem se narodil. 
Já jsem si to moc nefotil. Foto S.W.
...střecha z pozinkovaného plechu. Foto S.W.
Jámy masových hrobů. Foto S.W.
Vedle hotelu, kde spíme, přivezou o půlnoci velký kontejner krámů z japonska - kola, televize, kazeťáky, ledničky, sekačky, dusadla, klimatizace a spousta jiných věcí, které jsme už nestihli zaregistrovat, protože ani druhé pivko na to nestačilo. Někdo to koupil za dva tisíce dolarů, za deset to prodá v Pnompenhu. Jdeme raději naproti do salonu nechat si namasírovat haksny. Tohle totiž motorkáři potřebujou.
Druhý den jedeme pryč, kašlu na vízum, doufám, že ho dostanu na hranici, stejně jako Němci, jsme přece občané EU, tudíž pro nás musí platit stejná pravidla.
Večer se dostáváme v krásné podzimní mlze nad rýžovými poli do Siam Riepu, města, u kterého je v lese ukrytý chrámový komplex Angkor. A to je nářez.
Už hodně dlouho jsem nezůstal stát fascinovaný nad hromadou kamenů na sobě nebo vedle sebe. V Angkoru jsem to dokázal.
Obrovské stromy rozvalují tisíce let staré stavby z obrovských kamenných kvádrů poskládaných na sebe jako kostky lega. Kolem nich stojí archeologické čety s jeřáby a bagry, které vytahujou šutry z křoví a dávají je na hromady opodál. Pak je tam nasází jak na začátku a začnou inkasovat vstupné. Ale zaplatím ho rád, protože ta podívaná stojí zato.
Navštívíme asi sedm staveb, první z nich je, jak po uprdnutí gigantického slona, svalená na stranu, většina budov je buď obnovená nebo ve fázi reinkarnace.
Nejvíc se mi líbí brány s buddhovou hlavou navrchu.
Taky je tam atrakce sledování západu slunce, všemi doporučovaná a spojená s projížďkou na slonu. Na slon se nastupuje z plošiny pět metrů na zemi u kmene stromu, slon pak leze hodinu do vrchu k chrámu z jehož vrcholové plošiny se dá vyhlížet přílet ufounů. Sranda za dvacet doláčů jak zadarmo.
Chrámový komplex Angkor. Všechna foto S.W. Alle Bilder S.W.
A to jsou moje vánoce. Je 24.prosince. Sedím se Stefanem na verandě hotelu s flaškama piva a vodky a připíjíme si na ten krásnej prošlej rok... nějak si to nedokážu vychutnat.
Druhý den se jak z praku objevuje dvojice Matthias a jeho girlfriend. Právě kšírujeme koně, že pojedeme za srandou do Thajska a tu se objevuje naše dosud nic moc opálená dvojička. Jé, kluci, kam jedete? Můžeme jet s vama? Tu snídani, na kterou přišli, si nakonec dali u sebe na hotelu.
Prašná silnice 6 ke hraničnímu přechodu Sisophon.
Za dvě hodiny opouštíme Siam Riep po silnici okolo letiště richtung hranice. Silnice je katastrofální - rudý prach a rudé blato. Kropící vozy jedou na tři směny. Začíná rekonstrukce.
Odpoledne stojíme na čáře na hraniční kotrole. Stefan jede napřed, počkám tě na druhé straně, říká. Mě se celník ptá, kde máš vízum do Thajska, ty čehúne. Pak mě pěšky posílá na druhou stranu na thajskou celnici všechno vyjasnit a tam to slyším. Nene, já dneska ne. Sežeň si vízum a přijď znovu! Vyplňuje se má noční můra posledních dní a pak už není co říct. Přestože jsme rovnoprávní účastníci Evropské unie, praktikují k nám odlišný přístup. 
Půlka bavoráku a špína kolem. Právě projela kára popeláře. Foto S.W.
Die Tscheche kehrt zuruck. Foto S.W.
Takže se odlučuji. S těžkým srdcem opouštím ekipu a odjíždím zpátky do smradlavého Phnom Penhu hluboko ve vnitrozemí. Večer spím v Siam Riepu a druhý den podávám žádost o vízum na ambasádě. Po víkendu stráveném v pokoji se satelitní televizí vyrážím znovu na cestu. Třicátého prosince se po celodenním putování v délce 850 km PhnomPenh - Siam Riep - Ko Chang setkáváme v baru na Silver Sand Beach a já platím první pivka. Jsem totiž zase poslední.
Poznámka: S.W. je Stefan Windmann.
Žádné komentáře:
Okomentovat