Kazachstán II

Předměstí Šimkentu. Město má věhlasný pivovar. Jak praví místní: po cestování ve stepi jeden Šimkent nahradí i modlitbu. Asi se stávám ortodoxním muslimem.



Cesta je jednotvárná. Platím pokutu za rychlost 53km/h na padesátce. Poldovi jsem vůbec nemusel zastavovat, neměl ani vysílačku, vůbec nic by se nestalo. Ale já ne, podělanej strachy platím, co si řekne. Nechci přeci narušovat mezinárodní vztahy KZ - CZ, které by mohly utrpět.

Prodej místních výrobků



Ve městě Tárazu, těsně předtím než přijde průtrž mračen, jsem na křižovatce uprostřed provozu odchycen a pozván na jídlo. Majitel černého BMW 730, na snímku v hnědé košili, ještě kvůli mě jede do kšeftu koupit čerstvý chleba, aby pan Antonín nekousal k polívce suché kůrky. Žerou tam bílý, trochu sladký chleba, plochý, kulatý a zdobený do tvaru slunce. Pán domu mě pak ještě daruje suché fusekle, protože moje zmokly, když jsem si je nechal sušit u nich na zahrádce na plotku. Jeho paní se taky nenechá zahanbit. Dostávám spoustu jídla s sebou, včetně osmi natvrdo vařených domácích vajec s tmavožlutými žloutky.
Pán je borec, prý absolvoval pěší cestu do Mekky, aby se zbavil nemoci, ale nemoci se bohužel nezbavil... Dává mi mimo jiné ještě speciální kořínky na čištění zubů, prý jsou taky z Mekky. Chvilku si jima zuby čistím, nevím ale jestli překonají Aldíkovo zubařské umění. Jeho kámoš v bílém je trochu povaleč, je prý teď nemocný, proto si vzal čtrnáct dní dovolené... Kazachstán je kulturní země, na tom se se mnou shoduje celá rodina.





Věrní kamioňáci, nekonečná a milá společnost při všech putováních. Tito tři koupili z Německa dovezený obstarožní (1997) Mann a strašně hořekovali, že manuál k němu je jenom v němčině. Kolega ve žlutém je zanícený muslim. Nabízel mi vlastnoruční provedení obřízky. Odmítám s tím, že doma už mám dvě



Cesta z Tárazu na východ vede okolo řeky, roste tam pár stromů, pasou se ovce. Celkem malebná scenérie. Potkávám partu z Irska. Jedou do Mongolska. Kluk v modrém v šusťákových bermudech, co vypadá jako Mára z holešovského knihkupectví, mi daruje kus hliníkového plechu tloušťky 5 mm. O pár týdnů později si jím v jedné jurtě budu opravovat svůj superdrahý hliníkový kufr Zega. Druhý kolík v zeleném a trekových botách to bere zodpovědněji, důkazem toho je i jeho postoj při fotografování, jako vystřižený z amerických snímků o kráskách a vojákách. Byli nějak vyplašení nebo nevím, moc toho nenapovídali.



Další náhodné setkání na stejné silnici není bohužel podpořeno snímkem. Posádka dodávky - blonďatý Rus a jeho dvě zmalované kamarádky se mě ptají, jestli jedu na ten motosraz na Balchašském jezeře. Ještě o tom nevím, ale vlastně jedu. Kde je to Balchašské jezero nebo jak...?



Padesát kilometrů před městem Biškek před Kyrgyzskou hranicí odbočí silnice od čtyřtisícových hor prudce vlevo do stepi a dalších třicet běží rovinou jak prkno. Je odtud nádherná podívaná na zasněžené vrcholy a vyprahlou pustinu pod nimi. Pak náhle klesne o pět metrů do hloubky z roviny k řece a přivede mě do města Šu. Spím tam v blbém hotelu na předměstí. Prší.

Cirka stopadesát kilometrů před Balchašským jezerem potkávám kazašského motorkáře. Dokončuji svačinu, když zastavuje svůj stroj opodál. Z nějakého důvodu slézá na opačnou stranu než je stojan, proto mu motorka padá na nohy. Amir z Alma Aty, frajírek. Jeho grupa má jenom jednu motorku, jednu koženou bundu, dvoje kalhoty, dvě přílby a jednu holku. Ta je v doprovodu kápa skupiny, Vitalije, někdě vepředu.
Vyjíždím za Amirem. Jede rychleji, proto se mi hned ztrácí z dohledu. Pak se setkávám s Vitalijem a jeho holkou a Amirovou motorkou s prázdnou nádrží. Dávám mu pět litrů ze svého. Slibované pivka coby revanš nikdy nedostanu.

Kemp Torangkylak, kde se koná historicky Ftaroj fistival bajkjerav Kazachstana za zdevastovanou továrnou na břehu jezera nabízí pohledy na věci, které v našich končinách dávno zmizely v propadlišti dějin. Třeba toto propadliště:

Toalety kempu, mužská část. Holky jsou z druhé strany.


Druhý den ráno se jede motokros. Policajti hlídají rychlost.


Ještě k snímku nahoře. Seznamte se s tříčlennou partou neznámých vztahů, která mě nabonzovala na sraz, stojí vlevo.

Jezero Balchaš. Obvod pobřeží je 2,5 tisíce kilometrů, hloubka od 9 do 25 metrů. Mléčně modrá voda je ve východním cípu mírně slaná. Kolem poušť.



Při příjezdu se stávám váženým hostem. Z fleku jsem představený prezidentovi Klubu bajkjerov Kazachstana, Ivanovi Medvědičovi nebo tak nějak a člověku jménem Silas, Vladivostockému cestovateli, který má zvyk chlastat pivka až po desáté večer. A kterej se mimo jiné projeví jako velký šprýmař. Bohužel obětí jeho fóru jsem zrovna já a moc se mě to nelíbí.

Já v plavkách se Silasem. Teď jsme ještě kamarádi, návštěva Vladivostoku, kde žije, je domluvená.

Motosraz je paráda. Hudební program celý den, chlastání nonstop. Ochutnávám kofolu Východu, kvas. Báječný. Seznamuju se s asi dvaceti motorkářema a jejich rodinama, furt musím někde žrát jejich jídla a kopat vodky, abych neurazil. Jsem pohodově přiožralý celý víkend. Večír ochutnáváme s Vitalijem trávu ze Šu z plastové láhve. Ještě den potom je mi hodně dobře.



Seznamuji se s majitelem pivního stánku, ihned mám nápoje zdarma. Po dvou pivech si půjčuju jeho motorku. Kaska ně náda.

Dokončení mojí známosti se Silasem zapříčinila tato událost. Sobotní odpoledne se pořádá paráda do města Balchaš a zpátky do kempu, úhrnem 50ti kilometrová vyjížďka, devět projevů na tribuně, rudé růže k pomníku zakladatele města v montérkách, škopky kde se dá. Chlastání a dělání pičovin na motorkách povoleno jen ve městě, protože jen tam je přítomen lékař.
Silda mě oslovuje otázkou jestli nechci za sebe na motorku holku, že o jedné ví. Kývu, jak jinak. To ale nevím všechno. Žeňa, doktorka staroslověnštiny, má stodvacet kilo a na motorce nikdy neseděla. Při jejím nakládání se málem převážíme. Rovněž neřeší přilbu. S dvouválcovou motorkou a dvěma pytlama zemáků je padesát kilometrů sakra dlouhá vzdálenost. Na snímku si všimněte smáčknutí zadní pneumatiky k zemi, důkazu o mojí nevině. Ostatní bavoráky patří bezejmenné polské výpravě nabubřelců, v bílém klobouku je Ivan Medvědič, Silas asi někde čurá, ale to je přeci stejně jedno.



Nálada na srazu - celkově dobrý.



Tribuna v pozadí pamatuje hodně. Je natřená tyrkysově modrou, barvou Kazachstánu, barvou muslimů. To, že bude jednou figurovat na snímcích sjetých motorkářů, zámečníci, kteří ji v městských dílnách v rámci pětiletky ´75 -´80 svářeli, patrně netušili.
O vožíračce, která nastala potom, svědčila skupina lidí, kteří následující dopoledne stáli na hudebním podiu u mikrofonu a naříkali, co všechno během noci ztratili. Klíče od motorek a přítelkyně nebyly výjimkou.

Do Alma Aty je to přes poušť Betpak Dala "Hladová step", kde mnohdy neroste ani pelyněk, šest set kilometrů. Po asfaltu. Večer se v někdejším hlavním městě, vzniklém okolo kozácké pevnosti, ubytovávám v tomto hotelu





V Alma Atě nemám zvláštní poslání. Jenom si chci odpočinout pár dní v hotelu, zajít na internet, najest se v restauraci, civilizačně se zotavit, poštrádovat si po městě. Poslední bod je obtížné vyplnit. Alma Ata není moc zajímavé město. Natožpak fotogenické. Úžasný je v Alma Atě vzduch. Po příjezdu z pouště je vlhký voňavý vzduch, který přináší vítr z hor, jako Channel no.5 stříklý do turbíny letadla. Alma Ata leží na úpatí čtyřtisícovek. Výskyt jedinců bílých, hnědých a žlutých ras ženského pohlaví působí jako balzám na suchem ztrápenou duši dobrodružného cestovatele. A že je jich v Alma Atě mnoho.
V restauracích ochutnávám různé druhy šašliků a jinak rožněných kusů ovcí, prasat a krav. Oblíbené pivo Šimkent mi přináší nezapomenutelné okamžiky. Ulice Arbat a její okolí se na dva dny stávají mým útočištěm



Dálky volají. Po dvou dnech odpočinku vyjíždím z města. Mám v plánu podniknout několik výletů k přírodním pamětihodnostem východního Kazachstánu. V horských oblastech chci strávit zhruba týden.
Přichází se ale něco, co jsem neočekával. Problém začíná dostávat výraznější kontury po konzumaci půllitru studeného kvasu ze žluté cisterny s nápisem KBAC u silnice. Nemyslím, že právě kvas byl přímou příčinou mého žaludečního a kolem a kolem i střevního strádání, rovněž nervové vypětí, vysoké teploty a únava přispěly k tomu, že jsem si jednotlivé výlety neužil tak, jak jsem původně předpokládal a že jsem za ně úhrnem zaplatil cenu, jakou jsem zaplatil.

Výlet k vodopádu. Obdivuji krásu hor. Mám trochu průjem.

Výlet k vodopádu končí. Stržený most nepřekonám.

















Kaňon řeky Šaryn

Výlet č.2, k jezeru. Cesta se vinula mezi horami.

A jéje! Kluci, pomoc, Tonda zapadl s bavorákem!

Motorka se zahrabala zadním kolem do kamenitého dna - nevýhoda kardanového pohonu,jak peklo smrdí pálená spojka. Půl hodiny ji taháme koněm ven. Dvojice honáků se náramně bavila. Výfuk byl plný vody. Pokračuji v cestě, při jízdě zpět z údolí již problémy nemám.

Odjíždím z hor stepí zpět k Šarynskému kaňonu


"Město hradů" v Šarynském kaňonu.

Teplota stoupá a můj žaludek zažívá středověk. Když se přemisťuju k poslednímu přírodnímu úkazu v mém itineráři, nedokážu jíst víc než suchý chleba a hořký čaj. Zažívám dva dny kalorického nedostatku.
V šíleném žáru překonávám opravovaný most přes Ili poblíž města Čundža, do Číny je to coby kamenem dohodil. Vozovka se nedá použít, jedu po metr širokém chodníku s dírama, dvacet metrů pode mnou zahlédám vodní hladinu. Klukům s károu udělanou z dveří auta jsem zaplatil za převezení bagáže. Most měří něco přes kilometr, chodník je na opačném konci přehrazený přivařenými ocelovými pásy. Chlapi, co tam stojí okolo a čekají na kunčofty, které by svezli, mi je musí pomoct překonat. Mám hodně naloženo, připevňuju bagáž a pneumatiky a mizím. Namáčím si triko v potoce aby mě chladilo. Po čtvrthodině je suché. Kuchařky v hospodě mi strkají sušenky a koláčky, abych nežral jenom suchý chleba. Nevím, jak se řekne "Nemůžu babičko, protože se z toho hned poseru."

Fyzická krize vrcholí při návštěvě Národního parku Ili-Kalakol nebo tak nějak. Mají tam Zpívající dunu, Pijuši birchan, singin djun. Od centrály parku, kde platím nehorázné vstupné a kde se připojují dva Němci v tojotě a průvodce na motorce se sajdou je to více než stočtyřicet kilometrů, z nichž prvních čtyřicet mi dává hodně na prdel. Písek a prach. Dosud jsem se nenaučil v tom jezdit a tak pokaždé trpím úzkostí a strachem, když se v blízkosti podobného podloží vyskytnu.



Jedeme až do noci tu dálku k oáze v poušti. Stojí tam shluk prastarých vrb a bleděmodré stavení. Odtamtud je to ještě dvacet km. Němci tam dostávají čaj. Ona je původem z Kazachstánu, takže si s tou babkou povídá celkem dlouho a celkem nuceně o tom, kdy by se měla vdát a kolik by měla mít dětí. Já se dostávám do pohodičky pomocí dvoulitrovky piva, co jsem si koupil ve vesnici. Pak se jdu vyčurat do stepi, nekolegiálně straším německý pár v romantické chvíli historkama o štírech a pozoruju hvězdy. Jsou velké, sahají od obzoru k obzoru a jsou jich miliardy.

Zrána nastupujeme do tojoty a jedeme k duně. Když po ní lezem, hučí v ní vítr, to je ten její zpěv. Německá výletnice má příliš těžký zadek, nedokáže se na vrchol duny vyškrabat. Pravdu dít, mě v motobotách a žaludeční nepohodě taky nebylo nic moc.



Na cestě od duny do vesnice se stává velmi nepříjemná událost. Padám v písku a horký výfuk propaluje pneumatiku, co mám uvázanou na nádrži. Jedná se o zadní pneu, je to hodně velký problém. Měl bych totiž už přezouvat a navíc jedu do Mongolska, kde je nebezpečí protrhnutí gumy vysoké. Mám hodně silný dojem, že v této části světa mé pneumatiky neprodávají.

A tak hodně nasraný jedu zpátky do Alma Aty a zbytek dne prohledávám město a kšefty s pneumatikama. BMW dealer nevede terénní motorky a jiný motoshop u autobusového nádraží má sadu na KTM bohužel odlišných rozměrů. Jsem z toho hodně zničený. Gumy jsem opatroval jako oko v hlavě a teď jsem o jednu, tu důležitější, přišel. Nemám chuť si povídat se zvědavými obyvateli AlmaAty, kteří v oné části města ještě tak velkou motorku neviděli a zrovinka mají chuť to rozebírat. Sedím na rantlu u silnice, bafám retko, na nebi je zatmění slunce. Cítím se jako židovský spisovatel.

Plán je jasný. Dostat se do Novosibirska a podle informací zjištěných z internetu, oslovit velký motoshop NSB Motor s žádostí o pneu. Zhruba za týden to dělám.
Mezitím a z dlouhé chvíle na silnici navštěvuji divukrásné jezero Alakol. Je tam vysoký břeh z tmavohnědého kamení, jemně slaná voda, nádherně teplá. Na obzoru je vidět Černý ostrov. Okolo po železnici jezdí kontejnerové vlaky se zbožím z Číny. A já jsem pozvaný na snídani a vodku.



Vodku jsem nakonec odmítl. S rodinou místního podnikatele (podniká ve vepřovém) tj. jeho dcery a zetě s dcerkou žereme malé rybky, právě nachytané v jezeře, osmažené na oleji. Vynikající. K tomu obrovské kazašské rajčata a kafe s medem. Konverzace je nenáročná, vodka padá do starého pána ruskou rychlostí. Ochutnávám taky nakládané vepřové, pohoda. Po čaji odjíždím. On zmožený ránem vychrapuje ve stanu, ani se s ním nerozloučím.

Kterékoliv město v Kazachstánu resp. bývalém SSSR



Poslední den v zemi nezačíná libově. Teplota přes noc spadne na deset stupňů Celsia. Ráno v hospodě jím smradlavého berana s chlebem, je mi zima a smutno. Ani s kamioňákama se mě nechce povídat. Přes den navlíkám rukavice a zimní podšívku, je fakt kosa.


Semipalatinsk, město na okraji Ďáblova Pískoviště - atomového polygonu sovětského svazu. Město, kde Dostojevskij v záchvatech epilepsie chcípal v touze po Kateřině. Ta mrcha ho stejně nechtěla.



Podjíždím bouřkový mrak, vypadá jak obrovská jitrnica od nás z Hané.
Za starým borovým lesem na hraniční kontrole potkávám evropské účastníky jakési Mongol Rallye, partu, se kterou ještě budu mít co do činění v Mongolsku, společně nadáváme při celním odbavení, které je na tomto přechodu více než osobní. Kazašská směna stála za zlámanou grešli, Rusové byli jako obvykle ne sice úplně rychlí, ale profesionální a příjemní. Hned za hranicí kupuju láhev vodečky, bude třeba.Teplota vzduchu se zatím nevzpamatovala.