Následující večírek se má podle plánu odehrát v Ulanbátaru a další v Tokiu, Bangkoku, Dillí a zase doma. Obsazení i jejich kulisy jsou v tuto chvíli nejasné, přestože oba mé palce jsou obolavělé od toho, jak mi je ostatní drží a přestože ve mně černé tušení není.
Na snímku stojí za povšimnutí demižon slivovice a lepenková bedna vpravo dole s obsahem náhradních dílů. Odráží mou důvěru v technickou zdatnost stříbrného oře - BMW R1150GS Adventure, Drobka. Jediný se mnou prožije kompletní dobrodružství, tak jak nám ho přichystal osud. V tuto chvíli stojí ve dvoře s čerstvým olejem v ocelovém břiše a čeká na zítřejší ráno, kdy vyrazíme.
5. července 2008 v 8:16 je těžké odjet. Je těžké opustit všechno, co jsem vytvořil - vazby, zvyky, řemeslo, kvetoucí zahrádky. V jednu chvíli se toho všeho musíte vzdát a začat se vším úplně od začátku. Je to nejtěžší okamžik všeho. Na dlouhé putování odjíždím poprvé v životě. Je to zvláštní, v poslední chvíli po veškerém vynaloženém úsilí a před samým startem se nadšení a odhodlání začne měnit a obracet proti mě. Jedinou cestou z toho je zavřít oči a povolit spojku, zbytek už se rozjede sám.
Za hlubokým lesem Valašska leží Slovensko. Ještě ten den je přejedu. Cesta je nudná, zčásti vede po dálnici. V Košicích na čerpadle za městem kupuju dva balíčky malborek. Chudáček Tonda je totiž vyděšený z povídání jiných motorkářů cestovatelů, kteří prý měli na ukrajinské hranici neskutečny problémy a k jejímu překonání nepoužili odvahu a důvtip, ale různé bankovky, krabičky cigár anebo plechovky kokakole. Nezkušený blbeček uvěří snadno a rychle. Takže jsem do pasu nastrčil deset doláčů a čekal. Výsledek byl ohromující. Za pět minut jsem byl za čárou v roji škaredých ukrajinských kurev, které ten podvečer ještě čekaly kunčofty. Kromě mě na té kontrole nestál nikdo...
Jak vidno z obrázku, jsem ještě nezkušený hoch. Neopálený, unavený, bříško plné buchet od maminky. Pozdravte taky Drobka s rezervními pneumatikami na nádrži a navigačním přístrojem Garmin Zumo 500, který jsem používal. Měli ho tehdy prostě v akci...
Při cestě po silnici jsem trošku nesvůj. Znovu a znovu se mi vybavují vzpomínky na vyprávěné příběhy o ukrajinské zvůli a hlouposti. Na silnici stojí policisté a kontrolují vozy. Mě nestaví. Mám ale silné mrazení v zádech, obavu z toho, že by mě některý z nich mohl vzít na hůl. Zároveň mám strach z prostředí, kterým projíždím. Nevypadá vůbec přátelsky. Zaostalé obce a špinaví lidé mi k dobré a pohodové náladě (jak jsem předpokládal) vůbec nepřidávají. Spím tam někde u silnice v keřovém přístřešku, který se obyčejně používá jako stanoviště prodejců borůvek nebo houbiček. Jsou tam komáři. Připadám si jako australský cestovatel Ronnie (jeho lůzrkonto mělo více než šest nul). Mám první offroad při výjezdu na břeh úvalu silnice a jsem na sebe hrdý.
Druhý den ráno se kolem silnice objevují místní hošani. Fešáci par excellence. Černé tesilové pukáče, naleštěné lakýrky a bílé nátělníky střihu "vasil" na Ukrajině pořád letí. Je přeci léto. Čekají na autobus nebo stopujou s igelitkama do města. Jsou ostříhaní hodně nakrátko. Můžu se podělat smíchy.
Užhorod
Projíždím někdejší československé města Užhorod, rodiště našeho souseda a Mukačevo s hradem na kopci. Okolo rumunské hranice mířím k Rachovu a přejíždím Karpaty. Jídlo je dobré, lidi rozumí česky. Půl kila borůvek, co si kupuju od babky bez zubů, sice způsobuje již po pár hodinách sračku, ale nějak mi to nevadí. Za horama se na jednom návrší v rozbité zatáčce otevírá široký výhled na rovinnou Ukrajinu, kraj zaslíbený německým maršálům:
Přes pevnost Chotyn mířím k Podolskému Kamenci.
Chotyn na břehu Dněstru
Prosakující hajzly Chotynské pevnosti
Kamenec Podolský
Prší, potkávám dva Čechy na F650GS.
Výprava Vraňase s paní na Krym, k focení používáme jeho stativ
Cestování Ukrajinou mi nepřináší uspokojení. Krajina je plochá, silnice vedou vysokými alejemi přes obrovské pole s obilím.
Jedu do Kyjeva
Dnešní Kyjev - "tradice versus modernita..."
Chrám svatého Ondřeje
Andrejevskij vviz
Mrtvej dům, Kyjev-city
a do Oděsy:
Člověk má v Oděse daleko k pocitu, že je v Paříži
Zplundrované ulice Oděsy zahalené v příjemném stínu
Vjezd do přístavu
Potěmkinovo schodiště
Okolo pobřežních limanů, plýtkých slaných jezer jedu k východu na Melitopol. Někde platím "pokutu" za to, že nemám pojištění. Zelená karta, přestože platí na Ukrajině, na Ukrajině neplatí. Policajt si diktuje výši pokuty sám. Nakonec můžu pokračovat i bez pojištění. Je pěkně vyžraný.
Poslední snímek z UK. Zobrazuje likvidaci slámy plamenem po skončení sklizně. Když hoří u silnice, plameny šlehají daleko nad asfalt. Mám trochu bobky to projíždět, myslel jsem si, že mi blafne motorka...
Podél Černého a Azovského moře mířím k ruské hranici. Na kontrole si ukrajinský hajzílek bere dalších deset doláčů. Dalších deset doláčů, co jsem strčil do pasu na ruské kontrole mi bylo se slovy "Anton, što eta?" ihned vráceno. Byl jsem zahanbený. Za hranicí dostávám maljenkij štraf 500 rublů za to, že nemám na motorce značku CZ. Policejní poručíček Gennadij se svým nohsledem si ze mě ještě navíc k tomu dělali srandu kvůli nějakému hokejovému mači, co Češi s rusákama projeli...
Pobřeží Azovského moře připomíná kvalitou vody Mácháč na konci srpna
Pak bloudím. Na strmém mořském břehu mi v chlapík z chatrče daruje kilo sušených ryb v novinovém papíře, prý jsem takové ještě nejedl. Zápach destilátu z jeho úst je neklamným znamením pozdního odpoledne. Zkouším to žrát, ale nedá se to. Plno kostí, kůže, smrdí to po rybách. O pár dní později je zapomínám v ledničce hotelového pokoje.
Jedu po M4 a pak po M29 z Rostova na Stavropol a dále do města Elista. Na silnici stojí kontroly se závorami, opisujou si pas a řidičák. Polda po mě chce mince na památku. Dávám mu slovenské koruny, jediné, co mám. Ukrajinské manětki nechce, ukáčka nenávidí.
Na dálnici směrem na Kavkaz tam stojí v jednom místě obrovské kontrolní stanoviště s desítkou bran vedle sebe. Policie kontroluje úplně každého. Teda skoro každého. Zvládnou třeba patnáct aut za pět minut. Štěstí mi přeje, proplížím se s Drobkem za zády policejního shluku, protože jsou zaujatí více než důkladnou kontrolou zlatozubých posádek ostatních vozidel momentálně s prackama na kapotě.
Přímým kontaktem s realitou zjišťuju, že lehké malbora se neřeknou zalatyje ale bjelije malbara. Zapoměl jsem poznamenat, začal jsem zase báňat, čímž prohrávám sázku s Cholírem. Někde na cestě si dávám klobás z grilu a velký boršč. Boršč je fajn jídlo, člověk ale po něm sere červeny ho*na. Stejně jako po melounu (navíc se semínkama). Když jsem to viděl poprvé, hodně jsem se lekl. Během dalších dní se barva neměnila a tak jsem si řekl, že je vlastně všechno ok.
Klesám z nízké vrchoviny, Kavkazského předhůří, u města Stavropol a Nevinnomyjsk k východu do Kaspické plošiny. Za mnoho měsíců později na začátku jara se budu řítit na opačné straně těch hor Íránskou dálnicí k domovu.
Silnice přejede silnice několik protáhlých jezer se špinavou vodou. Elista, která tam stojí v cestě je čímsi odlišná. Město je plné lidí se šikmýma očima, na východní výpadovce stojí buddhistický chrám. Jsem v hlavním městě Kalmyků, pradávných vyhnanců z Číny. stalin je po válce kvůli kolaboraci s Němci odsunul všechny na Sibiř odkud se vrátili až v roce 1957. Okolo v poušti stojí vesnice, které názvy připomínají názvy mongolských sídel. Město je proslulé šachovými zápasy. Ubytuji se ve starém hotelu uprostřed city, motorka stojí v přístřešku za hotelem. Seznamuju se s nočním hlídačem hotelu, jeho jméno jsem tehdy nedokázal pochytit. Večerní společnost nahrazuju více než párem lahví lahodně vychlazených Tri midvedja a Zalataja bočka. Mám strach ze švábů.
Bistro za Elistou, po ránu tam nebyli moc v náladě
Pelyněk v poušti, pošlapaný voní jak absint
Saliny v Přikaspičí
Astrachaňský Kreml
Astrachaň. Široká kalná Volha, rozkopané město, písečný prach v ulicích. Právě jsem přejel třista kilometrů slané pouště plné pelyňku a velbloudů. Mám asi trochu úpal, hodně žízeň, hlad, nedaří se mi najít restaurace, jsem nasraný. Vzhledem k vedru, které panuje, jedu bez bundy, zprvu jen v krátkém triku. Proto mám spálené paže odrazem slunečního světla od zpětných zrcátek, prostě na bicourech mám dve tmavočervené kolečka průměru 6 cm. Hodně to bolí. Oblékám triko s dlouhým rukávem. Moc to nepomáhá. Jedu dál bez bundy. Centrum města v Astrachani s hradem a Leninovou sochou na nádvoří je zavřené za plotem, rekonstruuje se. Nebaví mě to, po hodině jedu dál.
Ke Kazašské hranici je to pár desítek kilometrů skrz říční nivu, stanoviště orlů volžských. Za deset rublů si můžu přejet po pontonovém mostě přes říční rameno blíž ke Kazachstánu. Moje radost z pohybu pontonových panelů při jejich přejezdu nebere konce. Je mi trochu šoufl, ale říkám si, že nejen mě, ale že to musí unést i velké auta.
Na hraniční kontrole se celník směje mým offroadovým pneumatikám. Ukazuje prstem přes závoru a říká něco ve smyslu, jo jo, tam to budeš potřebovat, kamaráde... Význam jeho slov je mi v tuto chvíli nejasný, takže se jako debílek směju taky. Taky tam stojí Švýcar s bávem 730 černého odstínu s kočkou kyrgyzského odstínu, ten se nesměje, protože to neslyšel. Jedou do Biškeku buď na svatbu nebo na výlet, to si už nepamatuju. Autem se hodlají i vrátit. Po pár dnech, kdy si na ně vzpomenu, mi přestává být jasné, co z toho fára do toho Biškeku dorazí. Doufám, že alespoň oni dva.
Žádné komentáře:
Okomentovat