Trajekt na Ko Chang. Co mě tam čeká?Přichází Silvestr. Starosta místní části ostrova Ko Chang, kde se nalézá naše výprava, si vzal večerní zábavu na vlastní odpovědnost a pro pláž naplněnou bílými návštěvníky zařídil dvě podia s kapelami rozličných žánrů a ohňostrojem. Je odliv, takže pláž měří o padesát metrů víc. Zítra ráno přinesou přílivové vlny všechen bordel, který bílé huby upustily, přímo pod stoly a lehátka plážových restaurací. Klasicky se zásobujeme u 7-11, takže vypadáme jako skupina z východního Německa, když zaujímáme místo na pláži s igelitkama v rukách.
Večírek je pohodička, dochází k seznámení i na první pohled neseznámitelných dvojic a celkové pohodě na pláži i za ní, že. Nějak si ale nedokážu vzpomenout na ten ohňostroj. Vůbec nevím, jestli to spustili nebo jestli jim to spadlo do vody nebo co se tam vlastně stalo. Do vody tam vlastně padá a to dvakrát a pokaždé s jinou fiflenou v náručí kolega Matthias v plné polní s peněženkou a pasem v kapsi. Zábava tak přetrvává u nich v bungalovu i do dalšího odpoledne...
Po pár dnech se loučím se Stefanem. Odjíždí do Pattaye, aby se vykurýroval, protože na něho něco leze a aby si tentokrát v samotě a odloučenosti od ostatních členů jednoduše odpočinul od úplně všeho. Já jedu do Bangkoku. Je pátého ledna a dálnice hlavního města, kam motorky nesmí, jsou otevřené a zadarmo. Nocuju ve stejném kšeftě, co vždycky. Banglumpoo guesthouse s prostorným parkovištěm.
Mám před sebou mnoho úkolů. Nechat opravit motorku, sehnat pneumatiky, sehnat dvojí víza - do Indie a Bangladéše, sehnat foťák, sehnat dopravu motorky do Bangladéše, letenku do Bangladéše a nebýt moc vožralej.
Takže, co nám přinesl do Bangkoku Nový rok?
Trh a voda plynou stejným tempem.
Policisté ochraňující bílé ožralce z Khao San Road dostali nové motoposily. Zde parkují.
Za nemalý peníz vyměňuje hajzílek z Bangkok motors na ulici Thanon Wisut Kasat blízko nájezdu na most Rámy VIII dolní ložisko kardanu a obě jehlová postranní. Pak dolaďuje vůli ventilů a ještě nějaké drobnosti. Taky mi shání gumy Michelin Anakee, jejich cena byla nakonec dvojnásobná než na začátku. Potřebuju ještě nějaké díly, dají se sehnat u BMW Motorcycles celkem jednoduše. Jedu mototaxi. Je to docela daleko z centra směrem na jih.
Motorku budu posílat přes agenturu Sita Air Cargo na ulici Chaloem Khet, deset minut z Khao San Road, jak mi doporučil Chris. Víza do obou zemí zaberou dohromady dvanáct dní k vyřízení.
Vyrážím na obhlídku královského paláce:
Největším dobrodružstvím je zabalení obrovského bavoráku do bedny a její odeslání do centra bažiny bažin, rodiště prapradědečka Jožina Zbažina - Bangladéše. Chraňte se tam kdy motorku poslat! Pošlete ji třeba do Kathmándú nebo do Dilli, ale ne do Dháky na letiště ZIA. Tam si totiž motorky posílají jenom největší ignoranti.
2,9m3, reálná váha 445kg
V Bangkoku funguje síť kanálů užívaných veřejnou dopravou. Autobusy nahrazují čluny. Na kanále jsou vysoké vlny, čluny při míjení sebou hází. Dá se jimi cestovat rychle a pohodlně do vzdálených míst na předměstí. Při podjíždění některých mostů se sklápí střecha. Kdo to neví, má smůlu. Po brlení chodí průvodčí a prodávají lístky. Z centra z mola Panfa se jejich pomocí dá rychle dostat k bangladéšskému velvyslanectví - vystupte na stanici Tong Lo. Člunu se dá použít i pro přepravu do nákupního centra s elektronikou, cena jízdného v porovnání s taxíkem je jedna ku dvěma stům, nezapomeňte u mola Saphan Hua Chang. V elektronickým centru se dají koupit levné věci, při nákupu nad pět táců bahtů se dá odečíst daň.
Na začátku ledna se loučím s Matthiasem a jeho kočkou, uvidíme se až v Evropě za mnoho měsíců. Společenstvo zaniklo.
Vyměnit olej a rychle zpátky na pláž
Momentky z bankoku:
Nedaleko univerzity
Náboženská směska u chrámu Wat Chana Songkhram
Hausbót
Buddha na váhu
>Tuktuky
Čistá láska z Bangkoku
Letiště Suvarnabhumi. Letadla vzlétají ze zahrádky.
Odlétám šestnáctého ledna a myslím, že Drobek už by měl být na place.
K terminálu 22B přistavili jednu z nejstarších verzí Boeingu 710 s vrtulemi, do letadla jedou po dopravnících v papíru zabalené plazmové televize, nárazníky k autům a jiné objemné předměty. Holky, co luxovaly vnitřek, šly pak dělat revizi motorů. Důvěra v bezpečnost letu začíná lézt po čtyřech. V letadle sedí spousta navoněnejch pánů se zlatými řetězy a hodinkami, krása letušek je víc než diskutabilní. Jídlo - jeden sendvič za celý jeden a půl hodinový let chutná jak suši z mražáku. Na letišti nemám tužku, takže nemůžu vyplňovat další dokumenty a dělám tam ostudu. Na celním si jdu pro motorku, jenomže místo toho vyplňuju další papíry a chodím si pro další razítka a podpisy do kanclů lidí, kteří nemluví jinak než bangladeši. Motorka ten večer nebude, moje očekávání je příliš vysoké.
Taxíkem, který jednou vyhořel, jedeme do hotelu. Za branou letiště a bariérou z kalašnikovů stráže letiště začíná reálný Bangladéš. Hoří ohně, rozbouřený dav řve, chce se dostat dovnitř, smrad a kouř. Hadry obalená chudina a rikše na lidský pohon tvoří většinu stínů, které se tou tmou pohybují. V hotelu na předměstí Uttara, asi dva kilometry od letiště, je použitá postel, kterou až na mé přání převlečou, koupelna špinavá, pokoj smrdí plísní, cena jak v Evropě.
Začínám dostávat facky na probuzení. Trochu jsem se po vypadnutí z Ruska rozmazlil - zvlášť za poslední měsíce výletování po Thajsku. Na pochopení situace okolo sebe budu potřebovat trochu víc času, to ale v Bangladéši není problém, tady mají čas úplně všichni.
Jdu na letiště, chci si vyzvednout motorku a odejet. Chci se podívat na bourače vraků nedaleko Coxova Bazaaru na jihu země a pak rychle do Indie, kde na mě čeká máti. Něco je ale špatně.
To něco je Sita Cargo. Majitelka firmy totiž natáhla přepravce Thai Airways o asi sto kilo rozdílu váhy a aerolinie odmítly Drobka v bedně přepravit. Zabere mi víc než dvěstě dolarů na poplatcích a odměně pro agenty, kteří vyřizujou za mě celní proceduru a jedenáct dní než zase svého stříbrného kluka obejmu.
Pohybuju se po tom letišti a celním úřadu poněkud bezprizorně. Celníci sídlí ve velké budově naplněné smradem z cigaret a špinavé od rudých plivanců z rozžvýkaných betelových listů na zdech a podlaze. V jednom kanclu mě tam někdo posadí na židli a řekne čekej, zavoláme pomoc. Představuje se mi agent pro zastoupení u celního jednání, který to tam se svým bratrem budou obcházet dva dny a dostávat další a další razítka, papíry a podpisy. Motorku, po odhalení problému v Bangkoku nakládají po týdnu do letadla a já ji jednu neděli potom dostanu zpátky. Sita Cargo se dostává na černou listinu thajských aerolinií.
Jednu rakvičku pro Sita Air Cargo prosím...
Během dalších asi devíti dnů se seznamuji s předměstím Uttara. Není tam nic zvláštního, naopak, nudnější místo si člověk nedokáže představit. Internet kafé objevuju až po třech dnech. Začínám dělat něco, co jsem už dlouho nedělal - modlit se k Bohu. Kámoše nacházím u stánku s čajem. Jsou to zaměstnanci blízkého sklenářství. Mají rádi čaj a cíga.
Uttara, neděle ráno
Ulice jsou zavalené odpadky a výtoky z kanalizace, na silnici panuje klaksonové peklo, všichni troubí. Auta nemají espézetky, k čemu taky... Ve speciálních dílnách montujou na auta masivní nárazníky, které jsou po houkačkách druhým nejdůležitějším dílem na autě.
Kovárna
Panuje nekonečný smog, modrá obloha se objeví jen na dvě hodiny denně. Vzduchem letí oblaka prachu. Na ulicích se prodávají v malých stáncích čaje s kondenzovaným mlíkem a cukrem - nápoje na povzbuzení, spolu s nimi banány nebo žluté buchty, kusovky všech značek a zelené listy betelu s broukem uvnitř na žvýkání pro ty, kterým víra zakazuje kouřit - nikotin se dá požívat i žvýkáním. Smrad je různorodý - od kovářských dílen po drůbeží trhy a stánky s rybami, které smrdí jak mrchoviště. Dá se tam nechat oholit na ulici, spravit dopravní prostředky, prostě všechno. Nic z toho se ale nedá zapít. Alkohol do muslimské země nepatří.
Navštěvuju dokola trojici restaurací. V jedné si dávám kuře s rýžou, v druhé kuře na kari s rýžou a ve třetí kuřecí rizoto. Do mořských plodů jsem nešel a prasata se v Bangladéši nežerou.
Doma v Pravčicích dochází k neobvyklé události, ostatní veřejnosti zprostředkované novinami Blesk. Na zamrzlém povrchu nad jezem na řece Rusavě se přes noc objeví sedm kruhů ze slámy. Led pod nimi je necelé čtyři centimetry silný. Odkud přiletěli? Že by byla pod naplaveným bahnem za jezem brána do jiného světa? Kdo z vesnice jim dělá spojku? Tyto otázky se rojily v hlavách všech vesničanů, tedy i mne,t.č.v Bangladéši na dovolené.
Poslední den - 23. ledna je nejhorší. Od bílého rána do pozdního odpoledne naběháme tak dvacet kilometrů po celém letišti a celní zóně. O karnetu tam nikdy nikdo neslyšel, nikdo neví, jak se s tím má zacházet. V jednu chvíli jsem vstrčený do kanclu nejvyššího ředitele celního úřadu, abych ho poprosil osobně, protože už není jiné cesty. Vytahujou manuál k celním procedurám a hledají heslo karnet...
Po posledním razítku pro ještěrkáře Feryho, aby mohl bednu vytáhnout ven, u výdejní brány, jsme na počtu třicet sedm podpisů a třicet sedm razítek. Do toho jedou přeslazené čaje na posilněnou a cigarety Benson a Hedges. Je to nejlepší listí na planetě. Nejlepší cigarety, které jsem v životě kouřil - bangladéšské BaH. V Indii je dělají taky, ale nechutnají tak výborně jak bangladéšské.
Dav obklopí tříkubíkovou bednu na parkovišti celní zóny. Z batohu vytahuju sekeru a dvoulitrovku s benzínem. Nikdo za celý den nekontroloval, co to v tom batůžku na zádech pořád nosím...
Sekera rube thajský smrk, vleže montuju přední kolo, které šlo v Bangkoku pryč, řídítka a kufry. Platím borcům a mizím. Mám zvláštní pocit. Zvítězil jsem nad hlenem. Radostí mi tečou slzy jak v písničkách z Dolňácka, mého rodného kraje.
Po příjezdu na hotel jsem najednou pro pana hoteliéra veleváženým hostem, veškerej servis není problém - jes sir, nou sir. Doposavaď špinavé kuře najednou prohlídlo v labuť...
Cihelňa
Ráno tankuju a mizím směrem na západ. Bangladéšští řidiči patří k nejhorším na světě. Podle mapky z hotelu přejíždím dvoukilometrovu Gangu na obrovském převozu. Lidi jsou v pohodě. Jako ostatně všude v Bangladéši. Slušní a příjemní.
Ganga-přívoz
Bangladéšský lid - veselý a tmavý
Spím v Jessore v hotelu Magpie na hlavním náměstí. Večer si jdu prohlídnout štatl, abych přičichl k Bangladéši z trochu jiného úhlu, než který dokázala poskytnout Uttara. Je tam velké zastřešené tržiště, rybí trh, okolo města teče řeka plná odpadků.
Proluka mezi domy v Jessore
Masný trh v Jessore je příkladem lidské symbiózy s pavouky v sítích pod stropem
Překračuju hranice země hovnařů. Na betonech okolo cesty, kmenech stromů a jiných volných slunných plochách se suší výkaly naplácané lidskýma rukama, budou spáleny.
Hraniční procedura zabírá asi dvě hodiny. Kromě obvyklého placení nesmyslných poplatků a čekání na zbytečná razítka nepředstavuje nic neobvyklého. Ind si chce sednout na motorku, tak si sedne, udělám fotku a jedu do Indie. Sbohem Bangladéši!
Poznámka: S.W. je Stefan Windmann
Žádné komentáře:
Okomentovat