Za hranicí. Foto S.W.
První den v Thajsku se nese v pozitivních znameních. Opouštím hlavní místo v ekipě, přesunuji se na ocas, což je pro mé přežití nejpřínosnější. Špici si bere Stefan, protože Thajsko je "jeho" země.
Na cestě k Phuketu. Foto S.W.
Po třech stech kilometrech na rychlé silnici zůstáváme na noc ve městě Trang. Ani v jednom ze dvou hotelů není možné dostát našemu požadavku tří postelí v jednom pokoji, proto se dělíme. Je to mimochodem pokaždé boj - dostat třílůžkový pokoj. Je třeba kreslit obrázky a poslouchat blbé fóry o tom kdo bude s kým spát.
Restaurace naproti hotelu spravuje náladu velice rychle úplně všem. Jídlo je vynikající, víc než vynikající. Nejlepší, co jsem za posledních čtrnáct dní jedl. Hromady voňavé rýže a lahodného masa, k tomu piva Lion. Jazyky zažívají chuťový ráj. Jídlo ve Vietnamu prý taky stálo za prd, takže pánové jsou na tom teď ještě líp než já. Ostatní společnost v restaurační zahrádce je už mírně pod parou, dostáváme pozvání od vedlejšího stolu na thajskou whisky. Při jejich odchodu přistává zbytek flašky na našem stole. Jednu pak ještě kupuje Štefo na ubikaci.
V náladičce jdeme vedle do stále rozsvíceného holičství se nechat ostříhat. Po zákroku vypadá Stefan na dvacet pět a já na šestnáct let, Kim jde dohola. Má Chrisovu košili, kterou si v Tokiu při uklízení krámů po mrtvole přivlastnil. Zaměstnankyně střihárny už taky měly něco v sobě, zábava v lokále rozhodně nevázla. Majitel nabízí holku, co měla na starosti pokladnu, byla majitelem rovnou nabídnuta mě. Na první večer celkem dobrý, jak by řekl pepa srstka po prvním kabanosu na krmítku spolu s oblíbeným pejskem.
Phuket. Vysněný ostrov německy hovořící populace. Tři opálení frajírci na motorkách míří přímo do centra akce na Patong Beach. Thajské kurvičky z barů a ty, co postávaly před Pussy Station se mohou ukřičet, aby získaly naši pozornost. Bílé turistky dostávají první orgasmy až při čtení evropských espézetek, další přichází později. Žádná bohužel ale nevěděla, kde Zlin leží, kurňa. Myslím ale, že přeslečení do kroja by i tak mizernému kulturnímu rozhledu koziček v bikinkách stejně moc nenapomohlo. Ale o to přirozeně vůbec nejde, když člověk cestuje na motocyklu okolo velkýho Áčka.
Patong Beach - Day 2. Foto S.W.
Strávím tam pár krásných dní, poprvé na celé výpravě se koupu v moři. Předtím na to nebyla voda nebo teplota nebo něco jiného. Desinfikuju se. Bílý písek, teplá voda, čtyři dni oddechu a pohody. Jako idioti sháníme mezinárodní poznávací značku Thajska, tedy velké T v oválu, ale nepodaří se. Ano, i já jsem se připojil ke sběratelské mánii a na hliníkové kufry lepím, co se dá. Plně odpočatí se přesouváme do stodvacet kilometrů severně ležícího Khao Laku, kde má mít Stefan uloženou řetězovou sadu, přepravenou přítelkyní Matthiase.
Slon je posvátným zvířetem Thajska. Foto S.W.
S Matthiasem se potkáváme vprostřed cesty na křižovatce, je trochu jiný. Jedou opačným směrem do Krabi a do kempů u skály Jamese Bonda.
V potápěčském centru v Khao Laku vyzvedáváme sadu, Stefan na Africe Twin od startu ještě řetěz s rozetami neměnil. Už teď mají něco okolo pětadvaceti tisíc. Zůstáváme tam pár dní. Dostáváme poslední pokoj s jednou postelí a dvěma matračkama na zemi. Pláž je trochu jiná než v Phuketu, míň lidí, jsou tam skály a spousta škeblí. Kim leží na písku a chrápe, já se Stefanem si užíváme vln. Oba nosíme brýle a oba je před vstupem do moře odkládáme, takže když pak lezeme do vody, jsme oba slepí jak slépky a stejně tak se motáme mezi skálama a chobotnicema u břehu. Odpočívá se tam líp než v Phuketu.
Pak se tam ještě jednou přinachomýtne Matthias, nevím proč, ale asi proto, že jedou stejnou cestou kolem tentokrát na sever.
Kim dostává telefonát od svojí přítelkyně. Jde na operaci s rukou a není jí prý vůbec dobře. Kimovi se to vůbec nelíbí a situaci několik dní probírají. Po třech dnech padá verdikt: konec, letí domů. Kvůli ní. Nelíbí se mu, že naříká, protože to prý normálně nedělá. Prý to znamená, že problém bude veliký.
A tak vyplývá na povrch jedna z vlastností Kima - neschopnost cokoliv zařídit nebo vytelefonovat. Já se Stefanem pro něho musíme hledat na internetu dopravní firmy, volat tam, domlouvat. Nikdo nemluví anglicky nebo nedělají takový servis. Po jednom dopoledni jebání se u telefonní budky to vzdáváme a Kim že chce jet do Bangkoku, kde to prý bude snažší.
Takže jedeme přes Ranong do Bangkoku po dálnici. Je to na den a půl nepřetržité jízdy. Žereme v samoškách 7-11 na čerpadlech. V Ranongu mám v koupelně obrovského švába. Ta mrcha vylezla z odpadní trubky, běhá strašně rychle.
Druhého dne v pozdním odpoledni projíždíme předměstími Bangkoku a na kruhovém objezdu na návrší Daeng Din bočíme doleva a dolů k řece. Přes květinový trh se na několikeré optání dostáváme do turistické zóny Khao San Road v centrálním Bangkoku, centra nízkorozpočtového ubytování, pouličních restaurací a kšeftů se suvenýry pro turisty a večerní zábavy pro pány i bez dam.
Ubytováváme se na radu v hostinci Banglumpoo Guesthouse na ulici Phra Sumen Road poblíž Phrasumenské vodní pevnosti. Mají tam pod hotelem parkoviště, což je element, kterým ostatní nabídky nedisponovaly. Pro motorkáře ideální.
Turistická zóna patří nám. Jsem zde poprvé, takže zatím nevím co a jak, ale pánové mě záhy zasvětí. Vzhledem k tomu, že velká lahev piva (0,644l) stojí v restauraci šedesát a v samošce jenom dvacet pět, je výhledově naše situace celkem jasná. Jako boveráci sedáváme každý večer před samoškou 7-11 a postupně dokupujeme rundy. V horkém bankogském vzduchu se musí pít rychle, pivo rychle teplá. Na toaletu chodíme do nedalekého parku, stejně jako ostatní běloši, co nechtějí zbytečně vyhazovat prachy za předraženy nápoje. Problém číslo dva je, že je třeba vyčerpat kapacitu do dvanácté večer, tehdy totiž 7-11 podle zákona zavírá lednice s chlastem.
Posedávání na vrchu Khao San Road má mnoho výhod, otáčejí se tady ke své pouti zpátky téměř všichni, co si ulici prohlíží večer, z 97% bílé barvy, poflakujou se tam kurvičky, protože nedaleko je diskoška, občas hraje živá hudba. Opodál mají vyhozený stůl policejní důstojníci z blízké služebny - jejich mladší kolegové jim chodí do kšeftu kupovat flašky a led, staroši jsou každý večer našrot. Někteří v uniformách i se zbraněmi. Pokud je bidýlko u samošky obsazené, dá se sedět u cedule policejní stanice. Sezení tam po několika večerech snaží znemožnit montáží květin a posléze jezírka, ale nakonec to vrací do původního stavu. Za okny služebny bývají k vidění uplakané scény okradnutých turistek nebo párů ze Západu. Hudební doprovod už tak dost ukřičené části města dodávají prodavačky dřevěných žab, o jejichž hřbet se drkáním tyčky dá vyluzovat kvákání. Kim je nesnáší - fuckin frogs...
Oblibený jídla Bangkoku jsou pad thai - smažené nudle s klíčky, zeleninou a vajcem nebo frajd rajs - smažená rýže na tisíc způsobů. Na polívku tom jum nebo kari si musíte zajít do restaurace. Taky jsou tam stánky se šťávama a mixovanýma nápojema š čerstvého ovoce...
Mimo ulici postávají taxikáři, naháněči do bordelů na bumbum a na pimpong show (pimpong hraný pinďourama, prý), striptýze, transvestity, diskošky atakdál.
Týden se tam jebeme s Kimovým transportem motorky do Británie. Než se to obvolá, domluví, potvrdí a přiklepne, tak to zabere času jak za komančů. Dělá to seriózní firma Royal Tainer, jejíž jednatelka má legrační jméno Sittyporn. Sídlo firmy je asi deset kilometrů z turistického centra, musí se tam napoprvé taxíkem a po dálnici. Nezapomeňte si zapnout navigační přístroje, aby zapsaly trasu, ať tam příště trefíte po vlastní ose.
Foto S.W.
Jednoho rána, kdy Stefan platí na recepci nájem, snaží se zároveň anglicky poprosit, aby mu ta holka napsala thajsky na kus papíru adresu, kam chceme jet taxíkem. Po čtvrt hodině marného vysvětlování to vzdává. Ve stejném duchu se nese zbytek dne. Jedem balit motorku. Kim na yamaze za tágem, kde sedíme já a Stefan, odjíždíme do skladiště. Taxikář, původně žena - vydávající se v přestrojení za muže, nás veze obrovským obloukem s dvojím přejížděním řeky na opačnou stranu města. Tak trochu víme, kde firma je, proto nám to přijde podivné. Po hodině zastavujeme u nějaké benzinky. Nasranej Kim, Stefan a já odmítáme zaplatit. Od cíle nás stále dělí deset kilometrů. Nastupujeme do jiného taxíku a za půl hodiny jsme na place. Tak tohle byl hodně těžkej porod, konstatuje Stefan.
Yamaha jde na špalek. Kola, štít a řídítka jdou dolů. Majitel firmy cosi mlel o tom, že na bednu a paletu se má použít speciální napouštěné dřevo, nicméně stará paleta, na kterou motorku skládáme, tuto kvalitu nevykazuje. V areálu skladiště stojí stovky cedulí s nápisem Nekouřit, ale šéfovi buňky, který řídí balení, to nic neříká, odpaluje jednu od druhé. Benzín rozlitý z nádrže na zem ho nijak nevzrušuje. Objemem se bedna dostává na cca 1,5 kubického metru. Při přepravě lodí se cena odvíjí od objemu.
Machrem na balení motorek je osoba v šusťákovce Adidas, úplně vlevo stojí paní Sittyporn... Foto S.W.
Taky jsem se trochu zamazal, no... Foto S.W.
Pak tiskneme ruce v garážích hotelu a Kima opouštíme. Znovu se setkáme až za devět dlouhých měsíců v Evropě na jednom dlouho očekávaném dýchánku.
Čágos Kimpo, bylo to fajn! Foto S.W.
Letiště Suvarnabhumi v Bangkoku je zavřené. Politicky nekonformní skupiny demonstrujících občanů obsadily odletovou halu a kladou požadavky. Thajsko se dostává do problému mezinárodního měřítka. V ulicích Bangkoku zuří demonstrace, dochází ke člunovému útoku na televizní stanici... Tisíce dovolených jsou zrušené. Město je přeplněné bělochama, kteří se nemohou vrátit domů. Kim odlétá až desátého dne po našem odjezdu, někdy po polovině prosince.
Ve dvou se cestuje jednoduše. Vyjíždíme z Bangkoku - je to třicet kilometrů předměstí. Motorka divně jede. Při rychlém otočení plynu nenastává požadovaná akcelerace, ale dochází k zadušení motoru a poskakování, tento problém mám další tři měsíce. Prý je způsobený nekvalitním benzínem.
Je prosinec, slunce stojí nízko nad obzorem, vrhá dlouhé stíny, vpodvečer to tam vypadá jako v prosinci u nás doma. S tím rozdílem, že je teplo a nikde nekrákají kavoni.
Trávíme večer v dědině u Mostu přes řeku Kwai, je trochu chladněji, Thajci si oblíkají zimní bundy. Necháváme si masírovat chodidla, je to paráda. Začíná můj úsek dovolené se Stefanem, který se ponese zejména v duchu šetření a škudlení. Jedu vpředu, Stefan za mnou.
Zkuste tam někde vyhledat v té tmě most přes Kwai, postavených otrockou prací britských zajatců pod biči japonských okupantů. Foto S.W.
Přes Kampaeng Phet se spícím Buddhou v zahradě a Tak postupujeme k barmské hranici.
Socha Spícího Buddhy. Takhle se dá ušetřit na vstupném.Foto S.W.
Thajským venkovem k Barmské hranici. Foto S.W.
V Mae Sot podáváme na hranici dotazy k možnostem návštěvy sousední Barmy. Thajský policista nám to jednoznačně vymlouvá s tím, že v Barmě to není žádná sranda. "Evrydej šútink, bombs and problems, ju not gojing dzer", zní docela výstižně, přestože tomu oba nevěříme a rádi bychom si to ověřili na vlastní kůži. Když pak vytáhne pakl bankovek a začne odhadovat svoji cenu za Stefanovu motorku, protože ji teď a tady hodlá koupit, náhle startujeme. (Dá se projít na jednodenní vízum nebo na velké vízum z velvyslanectví. Projet se nedá z žádné strany.)
Z Barmy teče tato voda. Foto S.W.
Tonda na barmské čáře. Foto S.W.
Kraj je opuštěný, silnice volná, nová a se spoustou zatáček. Svoboda roztáhla křídla v duších obou motohochů. I zaradovali se. Myslím, že se silnicí do Mae Hong Song by byl spokojenej i Kája Mařík, přestože tehdy ještě neměl na velkou motorku papíry. Vede těsně při hranici s Barmou hlubokým lesem nahoru dolů a okolo řeky. Prostě paráda.
Náhodné setkání s nezávislými cestovateli na pronajatých motocyklech BMW R1200GS pod vedením místního průvodce. Řeší se porucha palivového čerpadla. Ani s pomocí osmdesáti vesničanů to nejde. Foto S.W.
Dál již motocykly nemohou. Po řece jezdí jen vojenské čluny. Foto S.W.
Vlevo od hlavní silnice, na odbočce k hraničnímu přechodu, je podle naší GT Riders supermapy vesnice Dlouhých krčisek (longneck people). Ženy tam prý nosí na dlouhých krcích kovové kroužky jeden nad druhým. Vstupné je třicet dolarů vyjma dopravy na lodi. Odmítáme. Jedeme blátivou džunglí k bližšímu přístavišti, parkujeme v rákosišti, vesnice leží na protějším břehu. Cena je tam ještě vyšší. Fakujeme to a jedeme se raději někam najíst. To vždycky spraví náladu.
Vesnice Dlouhých krků. Foto S.W.
Parkoviště v rákosí naproti vesnice. Foto S.W.
Dál již motocykly nemohou 2. Blátem jezdí jen parní válce. Foto S.W.
Božstvo nebo poustevník. Foto S.W.
Z dolní manžety kardanu začíná prosakovat olej. Mou laxnost přístupu k této závadě na BMW podpoří jiný jezdec místního původu na stejném motocyklu. Taky mi v to ráno nabízí svůj záložní přední tlumič Showa, který má v garáži v Bangkoku, ale pak si to rozmyslí. Mohl jsem mět téměř nový předek zadax, ale nemám! Cestovnímu komfortu by to moc pomohlo. Hodně toho lituju. Zato dostávám adresu na někoho, kdo mi ten můj přestaví. Nadávám.
Majitelé kšeftů s doplňky Touratech mají v Thajsku více než nadšené zákazníky. Foto S.W.
Setkáváme se s trojicí bělochů, vysloužilců a trochu lůzrů života, kteří opustili domovy a přestěhovali se do Thajska. Prachy, které mají na svých kontech na západě, jim umožňují rozmařilý život v této levné zemi. Cestují na svých BMW do Chiang Mai na motosraz. Vysvětlujou nám nějaké detaily. Chovají se velmi zdvořile, mluví thajsky. Bydlí na různých místech Thajska, vlastní nemovitosti, někteří z nich žijou s místními ženami.
Jeden z nich se posléze ztratí, protože potřebuje pokračovat v oblbování krásné dcery majitelky restaurace, kde jsme se předchozí večer nalívali pivkama s ledem. Když to člověk pije s ledem, nebolí pak tolik hlava - to alespoň praví šéf staroušů, Peter ze Skotska. Jako dopadlo oblbování, zůstalo utajené. To s ledem je pravda.
Mae Hong Son je pěkné malé město s trhem a buddhistickou stúpou na horském hřebeni. Centrum, plné restaurací, je vytvořeno jen pro turisty.
Z Mae Hong Son vede v tisíci zákrutách velice zábavná silnice 1095 přes Pai, oblíbené místo cestovatelů s batohy, do Chiang Mai. Podle navigace nacházím hotel, který už dva dni okupuje Matthias se svou přítelkyní a žaludečními problémy. Dostáváme tam po dlouhém přemlouvání poslední jednolůžkový pokoj, takže zase musím dělat psa a chrápat na zemi. V telce zrovna dávají Rambo, čumím na to a ostatní se mi smějou. Co jsem měl dělat, pořad o Kafkovi tam zrovna nedávali, tak sem čuměl na Rambo, tomu jsem rozuměl dokonale. Pak se pokoušíme v blízké restauraci o romantickej večír setkání přátel při víně a svíčkách, ale moc to nevychází. Trochu tomu chybí pivní uřvanost a smažená rýže s vepřovým.
Po cestě do Chiang Mai. Silnice se točí jak Dráva. Foto S.W.
Foto S.W.
Druhý den pucuju motorku a píšu mejly. Stefan a Matthias jedou na půl dne za město do zákrut, protože Mat se potřebuje vyblbnout. Druhý den večer má být motosraz.
Na motosraze působíme jako absolutní chudáci. Špinavé hadry a otlučené motorky s kuframa nikoho nezajímají. Akce je věnovaná spíše držitelům technických průkazů k jednostopým vozidlům značky Harlej a BMW. Kdo mašinu neopucoval nemá na scuku co pohledávat.
Účastníci srazu jsou ubytovaní v hotelu. Sraz se koná na parkovišti před hotelem. Dojelo asi tři sta lidí. Stánky s pivem nejsou k nalezení, otevřená je jenom knajpa u vjezdu, kde si půllitry podávají ven přes hlavu hošani v kovbojských kloboukách a džínových vestách s obrovskýma nášivkama klubů. Celkem mimo zájem tam sedí i parta bílých tváří, zřejmě právě přišli, protože s nima není moc sranda. Zbytek jsou místní v čisťounkých šatech, boháči Thajska, kteří si můžou dovolit nákladné koníčky, dokonale nabubřelí a bez schopnosti mluvit anglicky. Asi hodinu se tam poflakujeme, shlédneme výstavní akci harleje, hondy a bavoráku a pak domů.
Mnohem větší zábavu představuje ten večír francouzská restauračka pět bloků od hotelu, naplněná bílýma kundičkama a pak hudební klub pro mládež u hradeb, kde banda zfetovanejch thajců předvádí své umění na mikrofon. Uvědomuju si, jak moc mi tato hudební kultura chyběla. Je tam nahulené, piva tečou proudem a tak dál. Vyborny. Uprostřed zábavy má Matthias telefonát z hotelu a proto se musí okamžitě přesunout zpět na ubikaci a po cestě pokud možno úplně vystřízlivět. Zbytek party se porůznu po individuálních příchodech shledává až po ránu. Slovy "docela na piču" vyhodnocuju už druhý motosraz, kterého jsem se na této cestě účastnil.
Thajským venkovem k hranici. Foto S.W.
Průsak okolo nalévací zátky oleje řeším instalací rostlinných prvků. Foto S.W.
Končí mi třítýdenní vízum do Thajska. Osmého prosince s masivním průsakem oleje okolo nalévací zátky v levé hlavě motoru překračuju v doprovodu svého kámoše Stefana Mekong. Jedeme jako jediní na obrovské převozní pramici zelené barvy. Cena přesáhla dvacetinásobek výše obvyklého převozného. Vždyť jsme přece běloši na motorkách, pro nás ty peníze nic neznamenají... Šéf přístaviště v Chiang Khong v bleděmodrých gumákách určuje ceny i soukromým převozníkům.
Vrata Indočíny na přístavišti v Chiang Khong. Foto S.W.
Naše pramice. Foto S.W.
Poznámka: S.W. je Stefan Windmann. Děkujeme do Německa!
Žádné komentáře:
Okomentovat