V Hanoji si půjčili 125ccm hondy a přejeli zem k jihu. Popisujou chudý komunistický sever ztracený v blátě a rozkvetlý bohatý jih s rušným hlavním městem, nádherné pláže v Hulong Bay, přepadávačky silničními piráty, škopky Saigon.
Jsou trochu pochroumaní. Matthias nabral na rozbité silnici na venkově vodního bejka a jeho kámoš Kim, který má zlozvyk jezdit jen ve dvoumetrovém odstupu, ho při té příležitosti ještě trochu přejel. Kráva odešla po svých. Ale aby se neřeklo, Kimpo se taky natáhlo a prý to nevypadalo v tu chvíli vůbec dobře, jak popisoval na konci kolony umístěný Štepán. Mat je ale zřízený víc: vyhozené rameno, strhnutá kůže, rozbitý motocykl, zbytek cesty jede autobálem, čtrnáct dní proskuhrá v bolestech. Motorkář težkej chleba má.
Singapurské letiště je profesionální horem dolem 24 hodin denně. Z Japonska táhnu z taxfree shopu flašu vodky, o kterou jsem byl přáteli požádán a při přechodu celní kontroly si nejsem jistý, jestli se to v Singáči dneska ještě pořád smí. Nejsem totiž Belmondo, kterej by to nějak okecal s černýma brýlama na xichtě. Tlustá černoška bouchne štempl do mé psí knížky a já můžu říct Ahoj Singapure, tak jsem tady...
Za klimatizovanými vraty letištní haly vládne skleníková nálada. Rozbitým tágem s řidičem, který neví, kde je hlavní singapurská třída, se proplétáme mezi palmama do guesthousu U Cozyho hned nad restaurací U Cozyho. Je půl druhé ráno a kámoši už šli spát. Probouzí je až bušení flaškou na dveře, což je typ klepání, na který slyší víc než dobře. Je vedro a dusno, vlhkost 500%. V pokoji na patrových postelích leží jenom v trenkách, přikrývky jsou zbytečné. Vzhledem k šetřivé nátuře všech členů party je na pár dní pronajmut pokoj s větrákem a ne klimatizací. Ventilátor na stropě jede celou noc, vytváří jakýsi vítr, který dokáže kůži zchladit natolik, že povolí mozku vydat příkaz ke spaní. Bez ventilátoru je pobyt v pokoji bez oken nemožný. Odpalujeme první retka a rozjíždíme pětihodinové vyprávění o trampotách poslední doby, jejichž hlavními postavami jsme chtíc nechtíc byli.
Druhý den v deset ráno s kocovinou z ruské vodky dostáváme od pana Cozyho gratis snídani. V igeliťáku zapařený tousťák s margarínem a oranžovou marmeládou plus kafe 3v1, odhadovaná cena 30 haléřů včetně vody na umytí upatlaného nože. Nastupujeme do taxíku a přemisťujeme se do kanceláře dopravní firmy, kamarádů pana japonce takahašiho, zlodějíčka par excellence. Mám rozvernou náladu, proto oblékám ostře červenou košili se zlatými rybičkami, kterou jsem ukořistil v Japonsku. Až na konci dne začínám pochybovat, jestli vůbec nějak mohla napomoct řešení obtížných situací, do kterých jsme se dostali.
V kanclu. Po tříhodinovém boji bez přestávky na nápoj nebo cigaretu, kdy už to nebaví ani telefon, je třeba doplatit fakturu za přístavní poplatky, transportní poplatky, převoz kontejneru přes místa A-B-C, skladovací poplatky plus námahu agentury. Férová cena po slevě dvou kil na popud z Japonska činí osm stoveček na prkno. Takapéro volá z Japonska a vysvětluje, že taková výše poplatků byla "nepředvídaná"(unforseen), do Singapuru posílal kontejner zřejmě poprvé v životě. Taky jsou tam v kanclu jenom škaredý holky, takže to dopoledne stojí za prd. Na každé ze čtyř faktur z Japonska, jak jsme ji teď poprvé dostali do pracek spolu s karnety, je v kolonce "fixace motocyklu v kontejneru" uvedena cena tří set dolarů za motorku...cože...?
Pocit "vojetí" dopadá na všechny stejně kromě kolegy Stefana, který jak široce známo, šetří každý pěťák, takže má večer v hospodě dvojnásobnou spotřebu alkoholu než ostatní. Jeho žalost, co se týče peněž, bývá vždy dvojnásobná.
Abychom mohli motorky dostat zpátky a přepravit se na nich do Malajsie, je zapotřebí obstarat pojištění pro Singapur a "autopass", kterým by se odvedly poplatky za použití singapurských komunikací. Nevzpomenu si přesně, pojištění je něco okolo čtyř set (navíc pro nás by to bylo jen na dvě hodiny) a autopas je po dvou kilech singapurských dolarů na hlavu. V Singáči se prostě dneska platí za všechno. A to ještě nemám zaplacíno za ty dva alkoprdy, co jsem tam v tom kanclu v rozrušení vypustil.
Jedeme do kanceláře singapurského autoklubu. Je tam zároveň s námi starší rakouský pár, který způsobuje Štefanovi krátkodobý infart. Sdělují nám cenu za přepravu jejich vozidla v kontejneru z Vídně sem za pouhých 400 eur... Radí nám najmout si náklaďák a motorky nechat převézt přes singapurskou hranici k malajské kontrole a vyhnout se tak zbytečným nákladům. Všichni jsou jednoznačne pro. Nakonec si ale musíme najmout dva malé valníky, protože v Singapuru nemají velké... tentokrát jde do kolen Kim. Během dneška půjdu do kolen ještě já - bude to po šestém škopku před hospodou na ulici, až mě kámoši potáhnou na barák. Matthias většinou do kolen nechodí, nedokáže ocenit krásu blbosti.
Na první den zpátky na pevnině tedy nic moc. Žereme jak zmoklé slepice nějaké kuře na kari se žlutou rýží v nedaleké restauraci. Pak prohlížíme štatl, tvořený lesem mrakodrapů, zaplacených debílkama jako jsme my. Na ulicích pracujou tmaví asiaté, kopou výkopy a pokládají kabely.
Singec je divnej, řekl by honza hegner z ostravy. Nesmí se tam plivat žvýkačky na zem, típat retka o chodník, nosit trička s urážlivou tematikou, za držení drog je trest smrti.
Druhý den balíme pingle a protože máme již zaplaceno, můžeme si jet vyzvednout motocykly do skladiště kontejnerů. Jedeme se stejným taxikářem, co jsme používali včera. Je srozuměný s obsahem celého příběhu o penězích a stojí jednoznačně na naší straně. Alespoň jedna blízká duše se v tom Singapuru nakonec našla.
Ocelové stádo v kontejneru. Foto S.W.
Kim utrhává plombu kontejneru, cvakají spouště fotoaparátů. Někteří z nás mají na těch fotkách trochu hřívu, chtělo by to zajít k holiči. Špekulujeme nad tou fixací po třech stovkách... použili celkem čtyři nafukovací polštáře a sedm popruhů hák-ráčna. Úhrnem tedy dvanást set babek jak dělaných...
Vyvážíme koně na singapurské slunce. Vzhledem k tomu, že jsem navážel motorku po dešti a mokrou kombinézu jsem připevnil gumicukama na sedadlo a hřbet a ony ve vzduchotěsném kontyšu moc nevyschly, jsou bunda, gatě, karimatka a holínky trochu olezlé zelenou plísní. Hodně to smrdí. Kalhoty se toho smradu bohužel nikdy nezbaví úplně.
Přijíždí dva náklaďáčky nějakého motoshopu, řidiči nasouvají mašiny na korbu. Jede se tankovat, protože v nádržích je sucho (pro přepravu musí být vypuštěné, kromě teda Kimovy - ta vypuštěná být nemusela, protože Britové nádrže vypouštět nemusí).
Foto S.W.
Na pasové a celní kontrole se pohybujou Sandokani v turbanech. Karnety označeny. Náklaďáky nás vezou ještě do půlky mostu přes úžinu k malajské pevnině. Kimova XT nechce naskočit kvůli zoxidovaným kontaktům baterie. Startuje přes kabely z baterky náklaďáku. Drobek je vzorný. Naskakuje na první drc.
Foto S.W.
Vjíždíme na území Malajsie po Druhém mostě k přechodu Kampung Ladang. Motorky jsou těžké a neohrabané jak sloni v kocovině. Jedu jenom v kraťasech, na kombinézu je vedro na chcípnutí. Bledí Němci jsou spáleni sluncem během těch šedesáti minut, které jsme strávili na mostě.
Kontrola probíhá úplně v pohodě včetně razítkování karnetů holkama v čádorech, víza nejsou potřeba. Kvetou tam keře a stromy. Pojištění nikdo nechce, můžeme pokračovat do vnitrozemí. Téměř prázdnou dálnicí pokračujeme šťavnatou krajinou s nezvyklou vegetací do prvního města. Trochu prší. S Kimem dávám na benzinkách retka, Štefan zmrzku. Je začátek listopadu.
Druhý den, kdy se v pojišťovacích kancelářích snažíme získat pojištění pro motorky a jsme celkem nepochopitelně odmítaní, protože oni dělají jenom pojištění pro domácí a ne cizince, se spouští dvouhodinový masivní liják teplého deště. Pro pojištění musíme nakonec jet do Johor Bahru, obrovské aglomerace naproti Hlavnímu mostu do Singapuru. Po třech hodinách bloudění a dvou hodinách čekání na tři papíry s nápisem insurance odjíždíme spokojeně pryč. Ten den se moc daleko nedostaneme. Trochu poprchá.
Někde se tam v jedno ráno na cestě do Malaky aktivně napojujeme na malajskou jídelní kulturu. Ochutnávám vaječné placky s cibulí vevnitř, několik druhů smažené rýže a zeleniny. Taky jsem jedl v chudých čínských restauracích čínské polívky s nudlema a vepřovým, které jakoby napuštěné červenou penetrací visí v úzkých špalcích celé dny v prosklených vitrínách a do té polívky se pak krájí spolu s kousky smradlavého košťálu.
Brzy z jihu přestává moderní svět Singapuru, který nabízí západní standard ve vakuovém balení. Kultura nabere vlastní rychlost původní malajsko-čínsko-islámské tradice. Tam začíná smrdět Asie. Je to pach, který mi z nozder zmizí až v Turecku za půl roku. Je to pach žluklého tuku, požíraný miliony švábů. Pach Asie pro Tondu Dospíšila pro leta 08 - 09.
Začíná kontinent, na kterém se bílý člověk dostává do nerovného postavení. Nikdy to nesmí prohlédnout, je to skryté za širokými úsměvy. Je to jakoby na reklamní billboardy podél silnice zapoměli napsat Vítej v zemích žlutého rasismu! Barva obličeje začíná dostávat význam právě tady (v rámci mého putování). Tak to odtamtud cítím až po Soluň. Proto je součástí každého vyprávění z těchto končin smutek a nadávání. Toto je moje osobní stanovisko.
Na mé osobní přání míří výprava do Malaky s romantickou pověstí. Je vedro. Zastavit na křižovatce je jak skočit do bazénu vlastního potu. V centru města se fotografujeme u červených domů postavených holandskými kolonisty poblíž přístavu. Nakazíme tím spoustu ostatních kolem, takže tu fotku s kašničkou si pak veze domů mnoho i z těch, které tam nahnali a kteří se tam vůbec fotit nechtěli, ale chtěli si kupovat pohledy a zmrzliny. Stará Malaka se zdá, že žije jen v písničkách, na pirátské vlajky každý zapoměl, z města zůstala díra plná čínských nudlí a australských batůžkářů.
Malaka - centrum. Foto S.W.
Čínská čtvrť. Foto S.W.
Fotka s kašničkou. Foto S.W.
Kolem silnice rostou palmové háje. Džungle byla zlikvidována ve prospěch plantáží banánových, kokosových a datlových palem, pracujou na nich tmaví občané. Připomíná to obrázky z koloniálních časů z romantických filmů z televize.
Parta se rozpadá, už to začalo. Opouští nás Matthias. Jede dřív do Thajska, aby tam nabral svou kočku a spolu strávili dva měsíce do konce roku. Takže jsme teď jenom tři.
Jedeme do Kuala Lumpuru, abych tam dostal vízum do Thajska a aby tam Kim při čekání na mě zaplatil pokutu za odhození vajglu na dlažbu. Chodník byl plný špačků, co měl dělat? Na ulici v davu stáli dva hajzílci s odznáčkama a složkama a kontrolovali, jestli se lidi kolem chovají správně nebo ne. Zajímavy je, že dvacka malajských dolarů do kapsy dokázala prohřešek smazat z povrchu planety. Ufouni daleko za Proxima Kentauri se v tu chvíli nervózně pohnuli ve svých křeslech u televize, na které sledovali miliony let staré dokumenty o Zemi a konkrétně tento moment. Hodiny vesmíru se nepohnuly ani o zlomek vteřiny kupředu. Ten vajgl už nikdo nezvedl.
Kuala Lumpur - centrum. Foto S.W.
A pokrok nenastal ani v otázce mého víza. Thajský konzul mě uklidnil slovy Jeď na hranici, dejte si tam s klukama kafe, hoďte se do pohody a pak to společně přejděte. Tak se také stalo. Plus jedno razítko navíc do mého pasu a tisícovka thajských bahtů do královy kešeně, nic víc.
Kuala Lumpur - někdy okolo placení pokuty. Foto S.W.
Za Kuala Lumpurem, kde se dálnice stáčí k západu, začíná něco, co jsem doposud neviděl. Liják. Za hodinu spadne tak pět set milimetrů vody. Dálnice se promění v řeku, provoz se zastaví. Stojíme jak myši s ostatníma na motorkách pod dálničním tunelem, kde se škarpa mění v dravý proud. Plyne v něm rudá hlína ze svahů okolo. Po dvou hodinách čekání vzdáváme a pokračujeme v putování. Déšť nepřestává.
Foto S.W.
Cameron Highlands stojí za prohlídku. Na výšinách v džungli stojí čajovníkové plantáže. Zkouším si tam objednat čaj v bufetu u silnice, abych nasál lokální příchuť půdy, ale dostávám jenom pytlíkovaný darjeeling... věci prostě občas nefungujou.
Foto S.W.
K večeřím dostáváme na stůl jenom sračky. Rýži se smaženou zeleninou v hnědé omáčce, nudle, co chutnají jak slimáci, ten zelený smradlavý košťál atakdál. Nějak to nevychází.
Severovýchod země zdoláváme po úplně opuštěné dálnici v džungli. Třista kilometrů fungl nové silnice, na kterých předjíždíme tři auta. Čtyři pruhy vedle sebe, nikde nikdo. Valíme (totiž jen já, protože ostatní na těch půlkách nemají výkon) stopáďo.
Vymalovaní adrenalinem jak ovocný sklípek k podzimu přijíždíme do vesnice na konci silnice. Přírodní zajímavostí jsou skály v okolí. Jsou docela fajn - neotravujou ani když si objednáváme šesté pivo. Po projetí všech ubytovacích kapacit města muslimských, malajských i čínských majitelů zůstáváme u muslima.
Foto S.W.
Motorky parkujeme na noc uvnitř restaurace za stolama a objednáváme večeřu. Pivka ale nemá, je přeci muslim. Na to musíme k číňanům asi půl kilometru po silnici. Za dvě a půl hodiny se ke stolu s dvaceti flaškama (platí se totiž jen za to, co zůstane na stole) dovalí majitel hotelu kde spíme, k našemu stolu s tím, že za půl hodiny zavírá kvelb, takže jestli by si panstvo nepospíšilo....prosím. Kim, stará koloniální ludra, ho chce posílat do řiti, což mu musíme vlídně rozmlouvat.
Havárka. Jak se to asi stalo? Foto S.W.
Pak jedeme zase džunglí, je tam nějaký vodopád na skalní stěně a offroad přesun k němu, klepou se mi kolena. Furt vedro. Absolutní.
Foto S.W.
Navečer toho dne jsme ve správném čase na správném místě. Právě totiž dobržďujou svůj let vzduchem a po asfaltu skupina pěti motocyklistů, dvou chodců a asi tří motorek plus jejich úlomků. Vzhledem k tomu, že jedu v čele skupiny (jako ostatně vždy), schytávám nejvíc. Devatenáctipalcové přední kolo bavoráku pomáhá zastavit po silnici klouzající hondu dream 125ccm, aby nesklouzla do škarpy. Kluk, co jel na ní, dobrusluje po levém stehně za ní, rovněž pod kolo. Poprvé v životě jsem viděl letět vzduchem lidská těla, jiskry na asfaltu a slyšel jsem taky Štefanovo weiter gehen!
Táboříme. Poprvé a naposled v těchto zeměpisných šířkách. Bez pivek, takže není zábava. Ve stanu se nedá spát, je vedro a vlhko, ráno vypadáme jako zmuchlané kousky toaleťáku. Snídaně za tři koruny, co jsem objevil u silnice ve stánku ale dělá radost všem.
Malajská džungle. Foto S.W.
Hledáme převoz na ostrov Langkawi, vysněnou destinaci německých turistů, tedy i našeho kolegy. Ale protože nejsme flašky s kolou ani bedny s kuřatama, tak nás i se svazečkama bankovek v ruce u mola jednoduše odmítají. Langkawi padá, jsme nasraní, protože hledáním přístaviště v té blátivé zátoce jsme strávili půl dne.
Náhle padá konečný verdikt. Když vy ne, tak ani my ne. Je to hloupý přístup a dnes, když to píšu, se za něj stydím. Mizíme ze země.
Třikrát stisknutí tlačítka startéru a zařazení jedničky nás během hodiny, do které je zahrnuto i půlkilometrové couvání po dálnici, přenese na thajskou hraniční kontrolu. Razítka do karnetu tam dávali asi poprvé v životě, protože to ten člověk úplně podělal, pokec v klimatizovaných kanclech plus infart při otevření dveří ven, retka s pohraničníky obou národností, Kim objevuje "ztrátu" svého fotoaparátu (má ho ve sbaleném stanu, ale momentálně si na to nedokáže vzpomenout, starouš jeden, objeví to až za tři dni), do toho bítlsáci icbinahardejznajt v amplionu hraniční stráže, nějaké poplatky a papíry a jsme v Thajsku. Ani to nebolelo. ´m fuckin ´appy be back to Thailand agin, pronáší lakonicky Kim.
Kim na hraničním přechodu. Před ním já. Foto S.W.
Poznámka: S.W. je Stefan Windmann. Danke schon!
Žádné komentáře:
Okomentovat