Kjachta je velké město. Za pohraniční čtvrtí stojí centrum s obchodní zónou, výškovými budovami a metrem, stojí za návštěvu. Pak se jede dlouho podél rozlehlých kasáren borovým lesem a přes bažinaté luka k severu.
Bílý kostel v Kjachtě
Oprava mostu v tajze přes tajzský veletok
Gusinoozersk s věčně kouřící továrnou
Vyhýbám se obchvatem Ulan Ude. Mířím k Bajkalu podél řeky Selengy. Cesta ubíhá rychle, provoz je zvláštní. Po skupinách deseti až patnácti jedou auta bez spzetek. Jakoby je odněkud převáželi. Jsou trochu zasviněné od bláta.
Dospívám k další z vysněných destinací. V lesním průseku silnice se najednou zaleskne šedá hladina se zlatou linkou na obzoru. Bajkal.
Tonda přijel z Pravčic k Bajkalu na bavoráku
Ne, nekoupu se, je kosa. Musím jet až do Irkutska, abych se zase zaregistroval. Cesta odbočuje od jezera a sleduje BAM - Východoamurskou magistrálu. Do Irkutska vede klikatá silnice s novým asfaltem, ideální pro motorkáře. Spím v obrovském Hotelu Lybiď (Labuť) na břehu Angary, což není normální. Je tam na mě příliš mnoho hvězdiček.
Ráno má Drobek dýchací potíže. Pravda, KN filtr jsem od Mongolska ještě nečistil. Taky je poněkud zima. Že by přicházel podzim? Snídám v Kafe Praga před Irkutskem, nabízí široký výběr pokrmů a nealko nápojů. Dává se tam se mnou do řeči předseda Irkutských motorkářů, příště ho prý musím navštívit. Nabízí i ubytování.
Začíná dlouhý příběh vytékání oleje z motoru mého BMW okolo nalévací zátky. Bude se táhnout až do června 2009. Příčinou je netušené gumové těsnění ne na zátce, ale v hlavě válce v plastové objímce pod zátkou. Ode dneška jsem zván "Ten, jehož levá holeň je mastná".
Sludjanka, železniční serpentiny
Po kolejích jedou osmdesáti až sto vagonů dlouhé vlaky v desetiminutových rozestupech za sebou. Nepřetržitě - dnem i nocí. Zpátky jedou prázdné vozy. Je to šílený řev. S ekologickou zátěží nebo s odrušením železnice pro města a vesnice zatím nikdo nepočítá. Rusové jedou natvrdo. Proč by se mělo něco měnit? Lidi si zvykli. Kontejnerové vozy, umaštěné cisterny, náklaďáky s horninou nebo dřevem plynou v gigantickém a nekonečném toku do vnitrozemí. Velmoc má pořád hlad.
Jedno ráno po kafi v motorestu Tri midvedja mě na silnici odchytává starší manželský pár i priglašajut minja v gosti. Pan inženýr Francuzenko má v plánu seknout s kariérou továrního inženýra v Ulan Ude. Již teď s manželkou zařizujou kemp "Zenit" na břehu Bajkalského jezera.
Nechávám se zlákat a na dalších čtyřiadvacet hodin se dívám na svět přes slíčko sklinky/lahve/půllitru a podobně. Když Rus už někoho pozve na návštěvu, musí se to hlavně řádně zapít. Návštěvu Ulan Ude, kde mají byt, jsem sice takto neplánoval, ale to ve chvíli, kdy o tom přemýšlím, se už nedá změnit...
Nejdřív jsem se tam seznámil s živými bytostmi: s dcerou a vymodleným synem a osmdesátiletou sousedkou, která pracovala šedesát let na dráze a než to ráno pochopila, co se děje, tak se pohoršovala nad tím, koho si to ta ku**a dotahla dom. Dál s mopslíkem džonim, jedinou radostí paní domácí, který papinkal drahou šunečku za čtyři sta rublů z porcelánového talířku a kterého jsem měl strašnou chuť kopnout do zadku, protože takovy zmrdečky nenávidím, ale nemohl jsem.
Paní domácí seděla naproti mě, se stejným obsahem C2H5OH v žilách, přesto však nejevila známky změny. Vedle sebe na stole měla položený obrovský nůž (viz obrázky), pro případ, kdy by byla její i manželova prognóza o mém charakteru mylná. On tam totiž nebyl, musel ještě do kanclu. Mezi koňáčkama z Dagestánu, škopkama na Ulanudském Arbatu, škopkama na baráku a vodečkou "na závěr" si pamatuju na návštěvu asi tří chrámů na různých koncech města, zoo, lidového skanzenu, centra města, vstupní haly továrny, kde pan inženýr pracuje - je vyložená broušeným mramorem, samošky na sídlišti. Vyslechl jsem si mnoho povídaček o Bajkalském jezeře, Českém vlaku, o receptech na uchování mladosti a svěžího vzhledu (například Kurilskij čaj) a povšechně o tom, jaký je život.
V Ulan Ude mají největší Leninovu hlavu na světě, uvidíte ji i na googlu. Mám trochu pocit, že ráno budu vypadat taky tak.
Po večeři následuje přehlídka zbraní
Rodina má psychózu. Vznikla rozepří se sousedy o stavbu garáže pod okny paneláku. Jednu noc vletěl do kuchyně zavřeným oknem kámen se vzkazem a varováním. Přirozenou reakcí bylo pořízení tohoto arzenálu plus krátké pistole, která na snímku zrovna není.
Ráno nad řekou Selengou. Zbytkový alkohol policejní kontrola nezjišťuje, chlapce v zeleném zajímají jen mé doklady.
V klidu a pohodě pokračuju dál. Někde si tam dávám šašlik z rožně. Asi jsem to špatně pochopil, protože mi na stole přistává několik ogrilovaných vepřových kousků z ledničky.
Furt se převáží auta. Dlouhé kolony osobáků s levostranným řízením. To bude import z Japonska, domnívám se. Je parádní počasí, nemůže být lepší, střízlivím na silnici, jako ostatně dost často. V dálce jede vlak. Kraj je mírně kopcovitý, M55 má prvotřídní povrch.
Vjíždím do divočiny. Tábořím v lese nebo na lukách, myšlenky na hladovou zvěř či lidi mě nepřepadají.
Město lupičů Čita
Čita je bohužel opět minimálně fotogenická, snad to bude tím, že leží na samém konci civilizace, na dva tisíce kilometrů přerušené neprostupným lesem. Kultura městského urbanismu se v ní zakotvuje snad až v posledních letech.O kultuře jiného typu nemůže být ani řeč.
Varovali a zrazovali mě od cesty do Čity. Je plná gengstrů a padouchů, říkali. Nebojím se. Vyzvedávám v bance šest táců rublů, beru plnou a odjíždím do tajgy.
Patnáct kilometrů za Čitou je na křižovatce hospoda, obědvám tam a při té příležitosti se seznamuju s majitelkou. Pochází ze Sachalinu, její obličej má japonské rysy, dostávám od ní hrst semínek cedrových šišek. Chutnají jak lískové ořechy. Dostávám nakreslenou mapku všech vesnic a měst Sachalinu, adresu příbuzných - veškeré parafernálie. Netuším ale, že tam pojedu.
Dostávám taky informace k převozu aut. Říká se tomu pjeregon. Jejich řidiči (pjeregončiki) jedou buď vlakem nebo letadlem do Vladivostoku nebo do Vanina a individuálně nebo ve skupinách převáží japonské ojetiny do vnitrozemí. Vidím je pak na trase a obrázek si doplňuju. V noci spí na čerpadlech nebo poblíž restaurací v autech. Některá auta táhnou na zvláštních konstrukcích ještě jedno nebo i dvě. Přední nárazníky mají olepené izolačkama aby se nepoškrábaly. Silnice je místy rozbombardovaná. Otázkou je, co z těch tlumičů pro městský provoz zůstane. Do auta, co zvládlo silnici z Chabarovska sem, bych asi neinvestoval.
Nastupuji legendární silnici M55 na úseku Čita - Chabarovsk. Představuje 2165 kilometrů putování panenskou tajgou. Nemám o ní jedinou informaci, nevím, co mě na ní čeká. Výpravy Borman-McGregor nebo Brezovar, dvě největší moto-cestovatelské esa, překonali tuto vzdálenost i s motorkama na plošině vlaku jako největší sráči. Já ji zdolám v jednom týdnu celou a jen s jedním excesem. Putin prý slibuje, že do tří let by se mělo dát přejet po asfaltu z Moskvy do Vladivostoku.
Do tajgy přichází podzim
Podivnej les, tady by si u táboráku na kytaru nezahrál ani honza nedvěd
Po pěti dnech se blíží konec štreky, začal jsem si notovat
Ne, nejedná se opar nad polem, jedná se o mrak prachu ze silnice, rozvířený stovkami aut. Na podobném povrchu budu zítra před polednem okraden.
Stalo se to takto: na silnici jsem nařčený z toho, že jsem zadním kolem rozstřelil okno dodávky, co se ke mě blížila nebezpečně z boku, řidič se mě snažil zastavit. Když jsem už potom vytočený do červeného zastavil, abych s ním zřejmě probral moji rodinnou situaci nebo jinak méně významné téma a vypálil pár cigár, vymlouval se na to, že se mnou chtěl jen pohovořit. Nějak jsem nebyl v náladě, měl jsem už týden drsnou makačku, ale to on nemohl vědět. Jestli ho tam potkáte, jmenuje se Andrej Kuljev. Jeho kámoš má silné bílé auto, předjel mě, zastavil a začal mi zadníma kolama házet kamínky do xichtu. Zastavuju a jsem obviněn ze zničení skla. Otvor dole vpravo vypadá čerstvě. Nové má prý pořizovací hodnotu sto doláčů, ale bere i ruble. Prý veze dodávku novému majiteli. Tak jsem si zaplatil sto doláčů v rublech a všichni byli spokojeni. Otázkou zůstává, dá se pořídit čelní sklo na dodávku za sto dolarů, třeba čínské výroby? Nedá mi moc práce o tom pochybovat.
Trochu mě to rozm**ává na dalších 24 hodin. Celkem bez nálady projíždím zbytek sibiřské vysočiny a klesám do nížiny k Chabarovsku. Prohlížím si Birobidžan, hlavní město židovské autonomní oblasti, velice nezajímavé místo.
V Chabarovsku se přejede dlouhý most přes Amur. Stojí za ním po pravé straně milník 2165. Dílo je dokonáno. Silnice Čita - Chabarovsk se dá přejet. Asfalt leží na prvních 150km a potom namátkově uprostřed tajgy, asfaltovat tam začali loni (2008), což je v praxi 10 x 5 kilometrů, letos budou s prací přirozeně dál. Brody nejsou. Čerpadla stojí ve vzdálenostech sto až stodvacet kilometrů, společně s restauracemi, v nabídce benzíny 80, 92, 95. Ubytování není. Dál je asfalt na posledních třech stech kilometrech po Chabarovský most zcela bez kazu. Vyjetý olej se lije na odpočivadlech na zem. Nejhorší je únava a prach. Cestování silnicí je nudné, v dlouhých úsecích vyplňují scenérii pouze jehličnaté stromy. V neasfaltovaných částech víří kolony pjeregonu obrovská oblaka suchého prachu. Leze mi do přilby, kombinézy, spacáku, jídla, plic.
Každý příběh má svůj konec. Ten můj je štastný. Pátého září v nádherném dni projíždím Chabarovsk a mířím na Komsomolsk na Amurje. Ve vesnici Ligoda nakupuju zásoby na přejetí silnice do přístavu Vanino včetně ulanudskými inženýry doporučované vodky Kapla. Je prvotřídní. Chci si ověřit domnělou možnost přepravy na Sachalin a ze Sachalinu na Hokkaidó.
Cestu Ligoda - Vanino tvoří 250 km, které jsou také zpevňovány až v posledních letech. K večeru, když projíždím žalostně uprášený les, mě mezi buldozery a kopáči zastavuje člověk na motocyklu. Německý motorkář Matthias, machr na offroadové ježdění, mě zve na pokec a drink do tábora jejich skupiny, který jsem právě nevědomky minul. Přestávám být osamělým jezdcem.
Večerní pohoda v táboře
Mezinárodní grupa, jejíž nedílným členem se pro čtyři následující měsícem stávám, má následující zastoupení: 2 x Brit - Scott a Kim (XT600), 2 x Němec - Stefan a Matthias (Afrika Twin a Transalp600, 1 x Australan - Chris (BMW100) plus moje osoba. Vytváříme partičku, o jejichž trampotách se po Dálném Východě bude vyprávět ještě hodně dlouho.
Večer u ohně přinesl vyprávění ze všech koutů světa, vodka teče proudem, lesem se ozývá řev ožralců, oheň končí pomočením. Kocovina nehrozí. Nacházíme se na místě s nejčistějším vzduchem na planetě.
Vanino, nad přístavem
Borci mají problém. Nedomluví se jinak než anglicky. Jenom Matthias mluví trochu rusky, protože je z východního Německa. Mají štígro, na scénu nastupuje Tonda, lingvista nejtvrdšího kalibru. Řeší problémy. Potřebujeme se dostat na palubu parníku "7", který dnes odjíždí na Sachalin.
Získání lístků na loď zabírá většinu dne. Navštívíme čtyři kancly, dohromady vyplníme 180 papírů, každý s podpisem a zaplatíme předražené dopravné.
Vanino nemá cestovatelům moc co nabídnout. Dáváme si ruskou saunu, oběd v restauraci a nákup nápojů "na večer" do přístavu.
Loď vyplouvá ve 3:00, trochu blbý čas. Nicméně při čekání na molu je dost času na to, abychom se posilňovali škopkama a sestavou kalíšků vodky s ostatními kamioňáky a lidmi, kteří se tam nějak nachomýtli a chtěli se o obsah svých lahví podělit.
Chris se stává mým průvodcem po přístavu, je povoláním námořní kapitán. Očumujeme ledoborec a rybařící obyvatelstvo, místní vody jsou velmi bohaté na oploutvené kamarády. Pozorujeme přistávací manévr parníku a nakládku dvou vagonových souprav. Pak do lodi najíždí velké auta a nakonec motorky. Je trochu složité manévrovat mezi kolejema a spoustou bordelu na palubě. Loď odráží, kapitán dostává nerva a řve na nás, abychom už vypadli, že to potřebuje zavřít. Při čekání ve frontě na kontrolu lístků si Chris nevinně usírá. Je to slyšet přes celou palubu.
Dostáváme nejhorší kajutu v celé lodi. Je pro osm lidí. Loď je původem japonská, prozrazují to nápisy na chodbách, délka postelí a výška stropu. Díra, kde jsme strávili noc je popsaná nápisy v azbuce, plesnivá, naproti hajzlu, takže se v ní dá strávit tak jedna noc. Grupa se povaluje na palube a pičuje.
Loď se přesouvá rychlostí 9,5 km/h, jak praví navigace. Máme před sebou 250km do Cholmsku na západním pobřeží Sachalinu. Moře je klidné. Dlouhá chvíle uběhne popíjením Sibiřské koruny, nejlepšího piva Východu
Snídaně - rybí karbenátky s rýží a kafe 3v1...
A už v tom zase lítáme...haťapaťa...
Vylodění v Cholmsku. I za vylodění se platí. Naše pasy se na půl hodiny ztrácí v něčích rukou. Pak mi je zase někdo, koho jsem předtím neviděl, strká do ruky před Marskim vakzalem... Před budovou se seznamujeme s nějakým Sašou, prý kšeftuje s autama z Japonska. Ukazuje nám hluboko v noci cestu k Pjetirječje - třicet kilometrů vzdálenou říční náplavku pro rybáře, kde se dá tábořit. Je fajn.
Krásné ráno v džungli Sachalinu. K snídani většinou ruská nudlová polévka a kafe. Tábor motorkářů se nacházel u řeky, plavali v ní lososi. Nechtěli se nechat háčkovat, chtěli se rozmnožovat.
Tak takhle se plave s motorkou u protinožců aneb Chris má mokré ráno. Zajímavé je, že včera v noci, kdy jsme sem přijeli, zvládl příjezd přes pět mnohem větších kaluží bez problému. Teď, když ho fotím, se mu třesou ruce a motorka padá do blata. >
Ve stejném duchu panuje i dopoledne. Scott má výborný nápad jet do Južno Sachalinsku nepoužívanou starou silnicí. Problém je, že v mnoha místech prochází řekou. Když se uprostřed proudu zastavuje Kimova Yamaha, výprava otáčí zpět na asfalt.
V JužnoSachalinsku získáváme informace o odjezdu lodi na Hokkaidó, jede zítra zrána. Bleskově se přemísťujeme do Korsakova zamluvit lístky. Další jede až za týden a to se tady nikomu nechce čekat. Dnes toho lituju, měl jsem tam zůstat déle.
Mám mokro v botách jak jsme tlačili Kima z vody, hodně smrdí. V kanclu cestovní agentury, kde vyřizujeme transport do Japonska, si holínky sundávám. Je to docela problém. Dostáváme kafe. Za dvě hodiny mám v paprči šest jízdenek do ráje. Platíme ženě majitele kanceláře:"Připravte si prachy, jde moje stará..." směje se majitel.
Poslední večeře na ruské půdě se odehrává v restauraci Lotos. S Chrisem si poroučíme kaviárovy tousty, zbytek družstva šnicly nebo guláše.
Za tmy, když hledáme místo na tábořiště, je u jednoho železničního přejezdu sražený člověk, kýbl krve tekl po silnici, botky opodál. Nechali ho ležet uprostřed cesty jen tak, ani ho nezakryli. Málem jsem ho přejel. Debilní policajt opodál kouřil nezúčastněně cigáro. Patrně mu už nebylo pomoci, jak následně konstatuje Štefan, povoláním paramedik.
Spíme nakonec v baráku náhodně se naskytnuvšího motorkáře Jurije, vysloužilého pilota stroje Suchoj nebo co. Je pěkně zazobaný, má dvě motorky, sněžný skútr, dvě auta, dva psy jak kráva velké a krásnou ženu s kruhama pod očima. Předvádí se. Musím tam tlumočit, což ze srdce nenávidím. Boty ne a ne vyschnout. Spíme v hale.
Korsakov po ránu je jak kocovina po Božkovu
Poslední chvíle před naloděním, v pozadí restaurant Lotos
Čekáme ještě na nějaké formality a podpisy, vše klape. Připojuje se k nám Japonec Tankó na BMW 1200, končí svou dovolenou na Sachalinu a vrací se opět pracovat pro svého šéfa v Sapporu. Má přínos našemu podniku, vysvětlí mi některé, pro motorkáře užitečné, fakta o své zemi, aby se nám po ní cestovalo líp. Za náklaďákem s kuframa najíždí do útrob parníku sedmička motorek, zaměstnanci lodi je vážou k palubě. Rusko mizí v brázdě za zádí, dostávám mořskou nemoc, spím v čekárně na zemi. Banda ožralejch Rusů mi ukradne oběd, co jsem od lodní společnosti dostal. Tankó se projevuje jako pohodář a u stevarda mi zařizuje nový. Musím ležet, protože je mi fakt blbě. Loď jede do bílého přístavu čtyři a půl hodiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat