Březovými hájky a přes bažinaté jezírka a říčky vystřižené z Mrazíka, nadávkovaný borščem a plovem, přijíždím do Novosibirska. Podle navigace nalézám lokalitu motoshopu až na devátý pokus. Pořád totiž objíždím jakousi hromadu betonu, nedává to smysl. Pad odchytávám motorkáře Igora. Na snímku vpravo. Ano, motoshop se ještě do letošního jara nalézal na místě trosek. Vytahuje obstarožní stroj a vede mě k obchodu. Jeho honda má úplně vylágrovanou rozetu zadního kola, řetěz přeskakuje jako splašený had. Trochu to vypadá jakoby neuměl řadit, nelogicky zrychluje a zpomaluje, na silnici působí hodně chaosu. Kšeft je přestěhovaný někam do prdele za teplárnu, odbočuje se tam okolo červeného kostela na silnici z Barnaulu. Pneumatiky samozřejmě nemají, jak jsem tušil. Stálo by to nějaké peníze a dva týdny čekání a to se mě nechce. Kupuju čtyři litry oleje 20W50, které o dva dni později zcela neekologicky měním v tajze.
Po návratu do centra Igor spouští velkou akci na scuku motorkářů u hlavního náměstí. Seznamuju se přibližně s padesátkou Rusů, výkvětem novosibirské motomládeže. Mnoho z nich volá na různá čísla, výsledek je buď čekat týden a zaplatit dvojnásobnou cenu osm tisíc rublů nebo se na to vykašlat. Volím dvojku. Nakalíme se u Mc Donalda a pak jedu do hotelu. Mám totiž v záloze plán B - sestra mi pošle gumu do Ulanbátaru poštou.
O pár dní později, s čistým olejem ve válcích, dobré náladě, s plným břichem boršče pořadového čísla 109 a za nádherného dne stoupám po okolo řeky Katuně Altajským krajem k mongolským hranicím. Údolí řeky je kouzelné, voda kalně šedá. Občas propluje raft. Silnice vede nahoru a dolů. Během putování se nic zvláštního neděje.
Skalní útvary v řece nedaleko ...
Modlitby buddhistů na větvích stromů
Hraniční přechod Tašanta. Začínají olympijské hry v Pekingu.
Pagraničnyj punkt Tašanta leží dvaapůl tisíce metrů nad mořem. V létě tam v noci zima nebývá. Před závorou stojí kolona aut z Anglie a Španělska - účastníci Mongol Rallye. Fronta se do zítřejší dopolední deváté nepohne. Po pár hodinách čekání se znám skoro se všema, co tam stojí. Vytahujeme flašky, z autorádia začnou řvát Bítlsáci, startujeme večírek jako za starých časů na koleji. Po pěti hodinách odjíždím tábořit do stepi. Je absolutní tma.
Zrána je i přes čistý vzduch okolí na mnoha členech znát divoká kocovina, na některých zatím jen vysoký zbytkáč. Slunko začíná pálit, chlast v žilách situaci neusnadňuje. Nastává předkontrola kontroly, vměstnávám se s Drobkem mezi Evropany. Ty ku**y v uniformách ale nejdřív pouští Mongoly v gazíkách, co stáli na samotném konci a bílé huby až nakonec.
Na ruské kontrole je lékař, tázající se po mém zdraví. Až po chvíli si uvědomuje, že já do díry teprve lezu... Pak mě tam ještě předběhne autobus ruských turistů, takže tam skejsnu o hodinu dýl. Rezignuji.
Za kontrolou je na horském sedle strážnice. Voják si z pasu opíše čísla a slova a pak otevírá bránu pekla. Záludně se směje, když mu říkám, že v mangoliju pjervyj raz. Cesty zpět již není.
Na mongolské kontrole jedu rovnou k bráně, ignoruju pořadí, takže mě vezmou ještě před obědem. Ostatní nechávají na betonovém parkovišti chcípat další dvě až tři hodiny. Z dlouhé chvíle vyspávají kocoviny a hrajou fotbal. Mongolský kluk s kolem dlouho podlézá ostnatý drát, aby si prohlídl auta, ale strážný ho zažene zpět, takže musí podlízat znova. Paní v sukni a saku uniformy tam vybírá poplatek padesát rublů bez účtenky za cosi.
Za hraniční kontrolou pokračujeme v rozjetém rallye přátelství. S nějakou Francouzkou, co tam stojí s báglem a chce do Ruska, se dáváme do kupy a protože taky umí rusky, zařizujeme občerstvení pro hladové závodníky rallye. V domácké jurtě jsou k dispozici pirožky a čaj za více než příjemné ceny.
Rozjíždíme se každý za svým osudem. Nad pohraniční vesnicí krouží orli, vysokohorské slunko pálí do očí. Zvedá se prach. Začínám své Mongolsko. Přesunuji se do Cagán Núr, nejhorší díry, co jsem za celé putování viděl.
Nastává silniční peklo. Gruntovka Kazachstánu je v porovnání se štěrkovou silnicí z ruské hranice do Olgij a dále ve spoustě jiných úseků velice náročná. Je určená jinému typu vozidel než jsou silniční. Místní po ní jezdí 80/90. Rychlostí, při které se auto pohybuje jen po vrcholcích vlnek, které jsou napříč silnicí. 15 x 20 cm je rozměr vlnky. V Mongolsku jsem jich přejel miliardy. Jsou v kompletních desítkách kilometrů dlouhých úsecích v územích, kde je silniční těleso zhotovené ze štětu a štěrku. Neunikne jim nikdo. Já ale jedu vystrašených 50 a mám hodně co dělat, abych sebou nemlaštil o zem.
Takže od samého začátku dostává hodně po prdeli můj zadek, páteř, oba tlumiče na motorce a hlavně frajerské kufírky Zega, co jsem si koupil u firmy Touratech. Než přejedu osmdesát kilometrů na asfaltovaný úsek před městem Olgij, mám vyhozený jeden obratel někde uprostřed páteře, cítím ho, který mi zastrčí do původní polohy až masáž v Tokiu a již definitivně zformovaný náhled na pobyt v Mongolsku. Plánuju co nejrychleji vypadnout. Odchylka navigace GPS versus realita je pro dnešní odpoledne něco okolo 1,5 km.
První větší shluk "budov" za hranicí je tedy Cagán Núr. Díra jako vystřižená ze sprostého časopisu distribuovaného v pekle. Hliněné baráky bez oken, nikde nikdo. Všichni chlapi pracujou na výkopu něčeho. Když jsem projížděl kolem, seběhli se kolem a zatarasili mi cestu. Jeden debílek mi ohnul spzetku, takže visela jen na jednom šroubu, druhý si chtěl hrát s klíčkem zapalování. Třetí z padesáti měl zájem o mé rezervní gumy. Čtvrtý měl rozum a odehnal ostatní, abych mohl zmiznout. Měl jsem trochu bobky a hodně mě to překvapilo. Nejsem zvyklý na takový přístup, jsem jemný hoch z České republiky, který se chová slušně, nekouří a nepije alkohol, cestuji po střední Asii na motocyklu v rámci plně mírové mise.
Předtím, než se naskytne tato podívaná, je třeba překonat hlinitý hřeben se sestavou sloupů eletriky na vrcholu. Silnice přes něj je víc než nesjízdná. Spotřeba cigaret u mě i členů Mongol Rallye, které opět předjíždím, narůstá strmou křivkou. Městská vozidla, kterými cestují, nezvládají nároky terénu (převýšení, jízda v hlubokých kolejích s kameny) a všude kolem nevyzpytatelně se pohybujícího dobytka. Tento hřeben je prubířským kamenem výrobků veškerého evropského autoprůmyslu. S úctou, na trase nezůstává jediný vůz. Kdybych byl lepším jezdcem na motorce, nezažíval bych tam okamžiky "vynervovanej", "na ostří nože" nebo "úplně v hajzlu" a události vzcházející z ledabylé údržby komunikace bych možná naopak oceňoval.
Olgij, nezdržím se ani minutu.
Jezero Tolbo. V letech 1918-20 zapleteno do ruské občanské války, místo krvavého střetu bolševiků a Bílých pod vedením šíleného hraběte ... Okolo jezera stojí památníky, připomínající vítězství rudých, zem je nasáklá krví. Místo je bez civilizace, podivné. Tábořím zde. V jezeře se nekoupu.
Zvířena Mongolska: koze, srstnaté koze a ovce (většinou na jídelníčku)
Jaci
Koníčci
Bloudím. Druhý den v Mongolsku
Lidé z jurty
Bludný kořen nebo spíš bludná hromada bobků mě přivedla k jurtě. Naskýtá se mi čest navštívit vnitřek stanu, pár šálků čaje a několik kostek jako kámen tvrdého sejra z ovčího mlíka. Chutná šíleně. Jurta má strategickou polohu nad brodem na strmém písečném srázu. Jak jednou sjedu dolů, už není cesty zpět, musím přes modrý proud. Brody zkrátka nezvládám, tentokrát to nebyla tak velká ostuda jako posledně, ale i tak jsem rád, že to nikdo nefotografoval. Štěstí, že tam ten člověk byl, postrčit bávo z hlubiny na vysoký břeh bylo trochu třeba. Po třech hodinách a dalších osmi brodech se dostávám zpět na hlavní silnici. Vyčerpaný a hladový.
Potkávám oblíbené závodníky Mongol Rallye. Parta Rodrigo a Jimenez mě nenechávají ve štychu, když sedím navečer v knajpě v Chovdu a přisedávají si ke stolu. O pár minut později se ještě připojuje švýcarský pár Jan a Martina, kteří cestují po vlastní ose v dodávce Iveco. Táboříme společně na břehu řeky před městem. Jedna menší láhev vodky stvrzuje přátelství.
Jako pravý offrouďák - ignorant mám holínky přes kalhoty. Vedle mne stojí Rodrigo, povoláním učitel a Jimenez, machr na opravy opelů. Vedle Švýcarů stojí jejich luxusní dodávka s pergolou, sprchou, postelema, kuchyní a elektrickou kytarou.
Chlapi balí svůj stan z Teska, co se dá postavit jediným pohybem, já jako jediný znalec ruského jazyka si musím vyslechnout desetiminutovou litanii přišedšího Mongola v kocovině, který chrápal u plotu na druhém břehu, o tom, že bych neměl jezdit do Gobi, že mi tam slunko sežehne koule (což se nakonec stalo), ať se raději pustím nebezpečnější, zato s menším rizikem sežehnutí, vedlejší silnici ostrým kaňonem na sever, prý je to tam nádhera. Chvilku o tom přemýšlím, ale když si uvědomím stav hlavní silnice (kde bývají mosty) a pravděpodobný počet brodů na vedlejší, je cesta do Gobi jediným řešením mého problému s transportem k hraničnímu přechodu na severu země.
Mimo jiné, to prase se umývalo včetně obličeje v řece, do které už stihlo nastoupit větší stádo krav a usilovně do ní močit... konec.
Chovd, trošku to tady vypadá jako na Jadranu.
Měním dolary, tankuju 92 oktanový benzín. Nakupuju vodu a zásoby v supermarketu, vedou tam i čínské šicí stroje, vypadají jako kopie starých Singerů z devatenáctého století. Španělé nechávají spravovat píchlou pneumatiku, Švýcaři plánujou ve štatlu strávit dva dny prohlídkou pamětihodností. Hodně zábavy! Kromě muzea tam nic jiného není.
Dostávám opět průjem, odhazuju cigarety, podezřívám je ze způsobení žaludeční nepohody posledních dní. Za hřebenem končí asfalt, začíná šest set kilometrů Gobi. Tvrdých a vysilujících.
Není kam utéct, není kam schovat hlavu. Nerostou tam stromy, které by vrhaly stín. Slunce mě začíná pěkně sžíhat. Že by měl poscaný vodník pravdu?
S Rodrigem a Jimenezem trávím celý den ujížděním, předjížděním a dojížděním. Jsou milá společnost, tolik potřebná pro cestování pouští. Kdybych měl teploměr, ukazoval by okolo čtyřicítky. Prach a suchý vzduch mě sráží na kolena. Žízeň je neukojitelná.
Jediná stružka v červenci - srpnu v celé západní Gobi.
Ležím tam ve vodě asi půl hodiny. Mezitím přijede španělská ekipa, blafnou retka, Rodrigo udělá pět snímků okolní krajiny a čaučau na dalších sto kilometrů.
V poušti těžko dělat co jiného než jet a jet, rychle ji překonat. Vlnky, vlnky a zase ještě zk**ené vlnky...
V Darvi uprostřed ničeho tankujeme 80 oktanový benzín. Borci mi dávají aktan karjektor z Ruska, má zlepšit zrychlení motoru. Nepotřebuju to, ale pro jistotu si ho nechávám. Tankuje se přes pletivový plot, zřejmě z bezpečnostních důvodů. Na silnici není jediné auto než mých přátel.
V podvečer, kdy mi kamarádi nadlouho zmizí za obzorem přijíždím k opuštěnému vozu žluté barvy, anglické spz. Závodníci Rallye. Jeho tříčlenná posádka právě nasedá na korbu džípu s malými ruksaky, ostatní krámy nechávají na place. Zadřel se motor. Řidič džípu se sice snažil dát auto do kupy, ale nepodařilo se. Zůstává na silnici. Po zdvořilém otázání paběrkuji pohozený kanystr 20l, bude se hodit. Džíp odjíždí. Připevňuji kanďák a jakoby náhodou přijíždí lada s mongolskou rodinou. Vystupujou z auta a mám ten dojem, že se ptají, co se přihodilo. Gesty popisuju problematiku pod kapotou. Zároveň, na což nemám právo, coby jediný zástupce evropského světa a tudíž trochu spjatý s podnikem Rallye, předávám vůz bez klíčků do rukou hlavy rodiny. Nedokážou to vstřebat dřív než po deseti minutách. Pak jde vše jako na drátkách. Kluci vykramujou kufr lady a začnou ho ládovat bagáží ze střechy a co zůstala poházená po zemi okolo. Otec se sklání k pneumatikám na kolech vozu. Mizím, je na čase, vrací se totiž džíp. "My jsme v tom autě něco zapoměli...", volají kluci. Uvědomuji si svou vinu. Možná ale Mongolové dostali ty klíčky a nemuseli rozbíjet okýnka. Tábořím na tomto místě, třicet kilometrů za místem kolapsu:
Gobi Altaj. Tři benzinky a jedna restaurace s hotelem. Je odpoledne, mám pocit vítězství, překonal jsem svůj úsek Gobi. V restauraci si dávám polívku s masem a rýži s masem. Obojí je jaksi podobné. Chutná to odporně. Starý beran se nezapře. Město opouštím záhy. Mířím na sever k jezeru Chovsgol. I když mě cestování po Mongolsku vyčerpává hodně, pryč se mi až zase tolik nechce. Srovnal jsem se. Cesta se zlepšuje, vlny mizí.
Co další auto, to další koleje
Nikdo neví, kdo postavil tyto kamenné kruhy a vztyčil jejich čtyři strážce. Při cestě na sever jsou jich plné údolí. K vidění jsou taky kamenné hromady. Na vrcholcích kopců a v dolinách pod nimi spí staří válečníci oblečení ve zbroji a na koních.
Celkem pohodovej sjezd, hm...
Na cestě k měst Uliastaj si vychutnávám parádní ofíky. Nějak se do toho začínám dostávat. Je tam hodně suchých kamenitých řečišť a pískových závějí. Nejsem tak vyřízený, jak jsem býval. Občas roste lesík, chrápu u kamenných kruhů, nezdají se mi zvláštní sny. Jedu na nudlových polívkách a ruských masových konzervách. Tělesně se cítím fit.
Uliastaj, památník hrdinům války
Když se člověk podívá na Uliastaj přes google, uvidí na jižním předměstí opuštěnou továrnu. Taky je tam k zahlédnutí závora, kde se u strážní budky vybírá poplatek za návštěvu města. Legálně, s účtenkou, která se vrací při výjezdu. Proto všichni kromě mě jedou polem okolo. Jdu na internet a posílám mail domů. Zjišťuju numera na ambasádu, kam si nechám poslat pneumatiku. Dvakrát dochází k výpadku proudu. Nad městem stojí desítka buddhistických stúp, vypadají jako kuželky. Uklízecí čety v oranžových vestách zametají silnice, čistota na ulicích je markantní.
Po návratu do centra Igor spouští velkou akci na scuku motorkářů u hlavního náměstí. Seznamuju se přibližně s padesátkou Rusů, výkvětem novosibirské motomládeže. Mnoho z nich volá na různá čísla, výsledek je buď čekat týden a zaplatit dvojnásobnou cenu osm tisíc rublů nebo se na to vykašlat. Volím dvojku. Nakalíme se u Mc Donalda a pak jedu do hotelu. Mám totiž v záloze plán B - sestra mi pošle gumu do Ulanbátaru poštou.
O pár dní později, s čistým olejem ve válcích, dobré náladě, s plným břichem boršče pořadového čísla 109 a za nádherného dne stoupám po okolo řeky Katuně Altajským krajem k mongolským hranicím. Údolí řeky je kouzelné, voda kalně šedá. Občas propluje raft. Silnice vede nahoru a dolů. Během putování se nic zvláštního neděje.
Skalní útvary v řece nedaleko ...
Modlitby buddhistů na větvích stromů
Hraniční přechod Tašanta. Začínají olympijské hry v Pekingu.Pagraničnyj punkt Tašanta leží dvaapůl tisíce metrů nad mořem. V létě tam v noci zima nebývá. Před závorou stojí kolona aut z Anglie a Španělska - účastníci Mongol Rallye. Fronta se do zítřejší dopolední deváté nepohne. Po pár hodinách čekání se znám skoro se všema, co tam stojí. Vytahujeme flašky, z autorádia začnou řvát Bítlsáci, startujeme večírek jako za starých časů na koleji. Po pěti hodinách odjíždím tábořit do stepi. Je absolutní tma.
Zrána je i přes čistý vzduch okolí na mnoha členech znát divoká kocovina, na některých zatím jen vysoký zbytkáč. Slunko začíná pálit, chlast v žilách situaci neusnadňuje. Nastává předkontrola kontroly, vměstnávám se s Drobkem mezi Evropany. Ty ku**y v uniformách ale nejdřív pouští Mongoly v gazíkách, co stáli na samotném konci a bílé huby až nakonec.
Na ruské kontrole je lékař, tázající se po mém zdraví. Až po chvíli si uvědomuje, že já do díry teprve lezu... Pak mě tam ještě předběhne autobus ruských turistů, takže tam skejsnu o hodinu dýl. Rezignuji.
Za kontrolou je na horském sedle strážnice. Voják si z pasu opíše čísla a slova a pak otevírá bránu pekla. Záludně se směje, když mu říkám, že v mangoliju pjervyj raz. Cesty zpět již není.
Na mongolské kontrole jedu rovnou k bráně, ignoruju pořadí, takže mě vezmou ještě před obědem. Ostatní nechávají na betonovém parkovišti chcípat další dvě až tři hodiny. Z dlouhé chvíle vyspávají kocoviny a hrajou fotbal. Mongolský kluk s kolem dlouho podlézá ostnatý drát, aby si prohlídl auta, ale strážný ho zažene zpět, takže musí podlízat znova. Paní v sukni a saku uniformy tam vybírá poplatek padesát rublů bez účtenky za cosi.
Za hraniční kontrolou pokračujeme v rozjetém rallye přátelství. S nějakou Francouzkou, co tam stojí s báglem a chce do Ruska, se dáváme do kupy a protože taky umí rusky, zařizujeme občerstvení pro hladové závodníky rallye. V domácké jurtě jsou k dispozici pirožky a čaj za více než příjemné ceny.
Rozjíždíme se každý za svým osudem. Nad pohraniční vesnicí krouží orli, vysokohorské slunko pálí do očí. Zvedá se prach. Začínám své Mongolsko. Přesunuji se do Cagán Núr, nejhorší díry, co jsem za celé putování viděl.
Nastává silniční peklo. Gruntovka Kazachstánu je v porovnání se štěrkovou silnicí z ruské hranice do Olgij a dále ve spoustě jiných úseků velice náročná. Je určená jinému typu vozidel než jsou silniční. Místní po ní jezdí 80/90. Rychlostí, při které se auto pohybuje jen po vrcholcích vlnek, které jsou napříč silnicí. 15 x 20 cm je rozměr vlnky. V Mongolsku jsem jich přejel miliardy. Jsou v kompletních desítkách kilometrů dlouhých úsecích v územích, kde je silniční těleso zhotovené ze štětu a štěrku. Neunikne jim nikdo. Já ale jedu vystrašených 50 a mám hodně co dělat, abych sebou nemlaštil o zem.
Takže od samého začátku dostává hodně po prdeli můj zadek, páteř, oba tlumiče na motorce a hlavně frajerské kufírky Zega, co jsem si koupil u firmy Touratech. Než přejedu osmdesát kilometrů na asfaltovaný úsek před městem Olgij, mám vyhozený jeden obratel někde uprostřed páteře, cítím ho, který mi zastrčí do původní polohy až masáž v Tokiu a již definitivně zformovaný náhled na pobyt v Mongolsku. Plánuju co nejrychleji vypadnout. Odchylka navigace GPS versus realita je pro dnešní odpoledne něco okolo 1,5 km.
První větší shluk "budov" za hranicí je tedy Cagán Núr. Díra jako vystřižená ze sprostého časopisu distribuovaného v pekle. Hliněné baráky bez oken, nikde nikdo. Všichni chlapi pracujou na výkopu něčeho. Když jsem projížděl kolem, seběhli se kolem a zatarasili mi cestu. Jeden debílek mi ohnul spzetku, takže visela jen na jednom šroubu, druhý si chtěl hrát s klíčkem zapalování. Třetí z padesáti měl zájem o mé rezervní gumy. Čtvrtý měl rozum a odehnal ostatní, abych mohl zmiznout. Měl jsem trochu bobky a hodně mě to překvapilo. Nejsem zvyklý na takový přístup, jsem jemný hoch z České republiky, který se chová slušně, nekouří a nepije alkohol, cestuji po střední Asii na motocyklu v rámci plně mírové mise.
Předtím, než se naskytne tato podívaná, je třeba překonat hlinitý hřeben se sestavou sloupů eletriky na vrcholu. Silnice přes něj je víc než nesjízdná. Spotřeba cigaret u mě i členů Mongol Rallye, které opět předjíždím, narůstá strmou křivkou. Městská vozidla, kterými cestují, nezvládají nároky terénu (převýšení, jízda v hlubokých kolejích s kameny) a všude kolem nevyzpytatelně se pohybujícího dobytka. Tento hřeben je prubířským kamenem výrobků veškerého evropského autoprůmyslu. S úctou, na trase nezůstává jediný vůz. Kdybych byl lepším jezdcem na motorce, nezažíval bych tam okamžiky "vynervovanej", "na ostří nože" nebo "úplně v hajzlu" a události vzcházející z ledabylé údržby komunikace bych možná naopak oceňoval.
Olgij, nezdržím se ani minutu.Jezero Tolbo. V letech 1918-20 zapleteno do ruské občanské války, místo krvavého střetu bolševiků a Bílých pod vedením šíleného hraběte ... Okolo jezera stojí památníky, připomínající vítězství rudých, zem je nasáklá krví. Místo je bez civilizace, podivné. Tábořím zde. V jezeře se nekoupu.
Zvířena Mongolska: koze, srstnaté koze a ovce (většinou na jídelníčku)JaciKoníčci
Bloudím. Druhý den v Mongolsku
Lidé z jurtyBludný kořen nebo spíš bludná hromada bobků mě přivedla k jurtě. Naskýtá se mi čest navštívit vnitřek stanu, pár šálků čaje a několik kostek jako kámen tvrdého sejra z ovčího mlíka. Chutná šíleně. Jurta má strategickou polohu nad brodem na strmém písečném srázu. Jak jednou sjedu dolů, už není cesty zpět, musím přes modrý proud. Brody zkrátka nezvládám, tentokrát to nebyla tak velká ostuda jako posledně, ale i tak jsem rád, že to nikdo nefotografoval. Štěstí, že tam ten člověk byl, postrčit bávo z hlubiny na vysoký břeh bylo trochu třeba. Po třech hodinách a dalších osmi brodech se dostávám zpět na hlavní silnici. Vyčerpaný a hladový.
Potkávám oblíbené závodníky Mongol Rallye. Parta Rodrigo a Jimenez mě nenechávají ve štychu, když sedím navečer v knajpě v Chovdu a přisedávají si ke stolu. O pár minut později se ještě připojuje švýcarský pár Jan a Martina, kteří cestují po vlastní ose v dodávce Iveco. Táboříme společně na břehu řeky před městem. Jedna menší láhev vodky stvrzuje přátelství.
Jako pravý offrouďák - ignorant mám holínky přes kalhoty. Vedle mne stojí Rodrigo, povoláním učitel a Jimenez, machr na opravy opelů. Vedle Švýcarů stojí jejich luxusní dodávka s pergolou, sprchou, postelema, kuchyní a elektrickou kytarou.
Chlapi balí svůj stan z Teska, co se dá postavit jediným pohybem, já jako jediný znalec ruského jazyka si musím vyslechnout desetiminutovou litanii přišedšího Mongola v kocovině, který chrápal u plotu na druhém břehu, o tom, že bych neměl jezdit do Gobi, že mi tam slunko sežehne koule (což se nakonec stalo), ať se raději pustím nebezpečnější, zato s menším rizikem sežehnutí, vedlejší silnici ostrým kaňonem na sever, prý je to tam nádhera. Chvilku o tom přemýšlím, ale když si uvědomím stav hlavní silnice (kde bývají mosty) a pravděpodobný počet brodů na vedlejší, je cesta do Gobi jediným řešením mého problému s transportem k hraničnímu přechodu na severu země.
Mimo jiné, to prase se umývalo včetně obličeje v řece, do které už stihlo nastoupit větší stádo krav a usilovně do ní močit... konec.
Chovd, trošku to tady vypadá jako na Jadranu. Měním dolary, tankuju 92 oktanový benzín. Nakupuju vodu a zásoby v supermarketu, vedou tam i čínské šicí stroje, vypadají jako kopie starých Singerů z devatenáctého století. Španělé nechávají spravovat píchlou pneumatiku, Švýcaři plánujou ve štatlu strávit dva dny prohlídkou pamětihodností. Hodně zábavy! Kromě muzea tam nic jiného není.
Dostávám opět průjem, odhazuju cigarety, podezřívám je ze způsobení žaludeční nepohody posledních dní. Za hřebenem končí asfalt, začíná šest set kilometrů Gobi. Tvrdých a vysilujících.
Není kam utéct, není kam schovat hlavu. Nerostou tam stromy, které by vrhaly stín. Slunce mě začíná pěkně sžíhat. Že by měl poscaný vodník pravdu?S Rodrigem a Jimenezem trávím celý den ujížděním, předjížděním a dojížděním. Jsou milá společnost, tolik potřebná pro cestování pouští. Kdybych měl teploměr, ukazoval by okolo čtyřicítky. Prach a suchý vzduch mě sráží na kolena. Žízeň je neukojitelná.
Jediná stružka v červenci - srpnu v celé západní Gobi.Ležím tam ve vodě asi půl hodiny. Mezitím přijede španělská ekipa, blafnou retka, Rodrigo udělá pět snímků okolní krajiny a čaučau na dalších sto kilometrů.
V poušti těžko dělat co jiného než jet a jet, rychle ji překonat. Vlnky, vlnky a zase ještě zk**ené vlnky...
V Darvi uprostřed ničeho tankujeme 80 oktanový benzín. Borci mi dávají aktan karjektor z Ruska, má zlepšit zrychlení motoru. Nepotřebuju to, ale pro jistotu si ho nechávám. Tankuje se přes pletivový plot, zřejmě z bezpečnostních důvodů. Na silnici není jediné auto než mých přátel.
V podvečer, kdy mi kamarádi nadlouho zmizí za obzorem přijíždím k opuštěnému vozu žluté barvy, anglické spz. Závodníci Rallye. Jeho tříčlenná posádka právě nasedá na korbu džípu s malými ruksaky, ostatní krámy nechávají na place. Zadřel se motor. Řidič džípu se sice snažil dát auto do kupy, ale nepodařilo se. Zůstává na silnici. Po zdvořilém otázání paběrkuji pohozený kanystr 20l, bude se hodit. Džíp odjíždí. Připevňuji kanďák a jakoby náhodou přijíždí lada s mongolskou rodinou. Vystupujou z auta a mám ten dojem, že se ptají, co se přihodilo. Gesty popisuju problematiku pod kapotou. Zároveň, na což nemám právo, coby jediný zástupce evropského světa a tudíž trochu spjatý s podnikem Rallye, předávám vůz bez klíčků do rukou hlavy rodiny. Nedokážou to vstřebat dřív než po deseti minutách. Pak jde vše jako na drátkách. Kluci vykramujou kufr lady a začnou ho ládovat bagáží ze střechy a co zůstala poházená po zemi okolo. Otec se sklání k pneumatikám na kolech vozu. Mizím, je na čase, vrací se totiž džíp. "My jsme v tom autě něco zapoměli...", volají kluci. Uvědomuji si svou vinu. Možná ale Mongolové dostali ty klíčky a nemuseli rozbíjet okýnka. Tábořím na tomto místě, třicet kilometrů za místem kolapsu:
Gobi Altaj. Tři benzinky a jedna restaurace s hotelem. Je odpoledne, mám pocit vítězství, překonal jsem svůj úsek Gobi. V restauraci si dávám polívku s masem a rýži s masem. Obojí je jaksi podobné. Chutná to odporně. Starý beran se nezapře. Město opouštím záhy. Mířím na sever k jezeru Chovsgol. I když mě cestování po Mongolsku vyčerpává hodně, pryč se mi až zase tolik nechce. Srovnal jsem se. Cesta se zlepšuje, vlny mizí.
Co další auto, to další koleje
Nikdo neví, kdo postavil tyto kamenné kruhy a vztyčil jejich čtyři strážce. Při cestě na sever jsou jich plné údolí. K vidění jsou taky kamenné hromady. Na vrcholcích kopců a v dolinách pod nimi spí staří válečníci oblečení ve zbroji a na koních.
Celkem pohodovej sjezd, hm...Na cestě k měst Uliastaj si vychutnávám parádní ofíky. Nějak se do toho začínám dostávat. Je tam hodně suchých kamenitých řečišť a pískových závějí. Nejsem tak vyřízený, jak jsem býval. Občas roste lesík, chrápu u kamenných kruhů, nezdají se mi zvláštní sny. Jedu na nudlových polívkách a ruských masových konzervách. Tělesně se cítím fit.
Uliastaj, památník hrdinům války
Když se člověk podívá na Uliastaj přes google, uvidí na jižním předměstí opuštěnou továrnu. Taky je tam k zahlédnutí závora, kde se u strážní budky vybírá poplatek za návštěvu města. Legálně, s účtenkou, která se vrací při výjezdu. Proto všichni kromě mě jedou polem okolo. Jdu na internet a posílám mail domů. Zjišťuju numera na ambasádu, kam si nechám poslat pneumatiku. Dvakrát dochází k výpadku proudu. Nad městem stojí desítka buddhistických stúp, vypadají jako kuželky. Uklízecí čety v oranžových vestách zametají silnice, čistota na ulicích je markantní.
Při severní cestě z města je na protilehlém břehu řeky vidět valy vojenské pevnosti z doby čínské nadvlády, povšechně nezajímavé. Pokračuju k Chovsgolskému jezeru.
Jezero Chovsgol Núr
Přístav Chatgal na jižním cípu jezera je mongolský, severní Chand je obývaný převážně ruským obyvatelstvem. Parník z jihu na sever jede jeden den. Na břehu je rozeseto mnoho kempů, rybaření zakázané, výlety lodí možné. V okolí žije národnost Cátanů, lovců sobů, postaru v típích a o dýmkách míru. Jejich děti nechodí do školy.
Jurta 10 - moje útočiště u jezera.
Koupu se v teplé vodě jezera, opravuju rozbitý kufr Zega od firmy Touratech. Má protrhnutý plech stěny (Al1mm). Trhlina měří deset centimetrů. Pomáhá mi údržbář kempu svou vrtačkou a zoufale tupým vrtákem. Duralový plech 5mm, který používám k opravě, vrtáme asi dvacet minut (4 otvory). V noci prší. Zapaluju oheň ve vinckovi uprostřed jurty pomocí paliva z motocyklu, mám obavu, aby mi neblafla jurta. Společnost mi dělá láhev vodky Čingischán, nejlepší pití v Mongolsku. Večeře, co je v ceně ubytování, mi nestačí a proto si objednávám nášup. V kuchyni z toho mají kvůli mě pak bordel, kuchařka je nasraná, protože navařili jen pro omezený počet návštěvníků. Cena za jurtu je patnáct doláčů. Je to zlodějna.
Od jezera se vracím přes Moron. Telefonuju odtamtud na ambasádu a dostávám sprda, že jsem udělal, co jsem udělal. Pneumatiky se na adresu ambasády posílat nesmí, hořekuje pan Konzul. Veškeré zásilky na jejich adresu neprochází celním odbavením, proto v mém případě dochází k podvádění mongolských úřadů. Trochu se tomu usmívám, ale jinak mám hubu plnou omluv. Upřímných. Ježiš, to sem nevěděl pane Konzul... Když pak guma přišla, nenabonzoval mě, nevyhodil to, dal mě to a poslal mě domů - férovej Konzul. Jsem rád, že jsem měl možnost se s tím Konzulem seznámit.
Přes další stovky kilometrů nebezpečných silnic a rozvodněných řek, lijáků a stád poděšeného dobytka postupuji k hlavnímu městu.
Někde po cestě přejedu bavorákem jednoho ze dvou velkých ovčáckých psů. Je to těžký, když si majitel nedokáže pejska pohlídat... Zaútočili na mě, když jsem se mírumilovně přemisťoval ve stometrové vzdálenosti okolo jejich jurty. Rozparádili se a vlítli mi rovnou pod kolo. Vlekl jsem ho alespoň dvacet metrů. Smůla, rychlost osmdesát kilometrů po prašné silnici mě zachránila život, i když to v jeden moment vypadalo odlišně. Jeho stav jsem neověřoval, z místa nehody jsem ujel. Jsem přesvědčený o svojí nevině a o jeho skonu. Howg.
O pár dní později
O pár hodin později
Takhle to končí i začíná...
Cecerleg z východu
Buddhistický chrám v Cecerlegu
Chrám je paráda, mají tam kolekci zažloutlých fotek z války proti Číňanům, plesnivé obřadní roucha, sbírku hudebních nástrojů a sbírku každodenního lidového náčiní - vypadají jakoby je právě přinesli od sousedů z jurty. A to všechno se nesmí fotit.
Po dlouhé době vidím bílé huby. Jsou nalezené v kavárně cosicosi najedné z vedlejších ulic města a objednávají si stravu poživatelnou jejich nezvyklými žaludky. Kavárna patří britskému páru, nabízí reálné kafe mnoha druhů, jídlo pro baťůžkáře ze všech koutů světa a výběr zákusků z proskleného chladícího pultu. Oči i jazyk odvykly, nevím, co si vybrat. Baví se tam se mnou americko polská výprava, trochu mi lichotí respekt, který cítím z pohledu obou dívek, přestože jsou zadané. Šálek pressa ve mě startuje dlouho neužívané turbo. Během dalších patnácti minut nakupuju na tři dny a ocitám se třicet kilometrů za městem. Napadá mě, proč jsem se nezdržel...
Charbalgas, zřícenina pevnosti turkického krále
Charchorin (Karakorum) - za městem za klášterem leží v troskách Čingischánovo hlavní město ze 14. století ukryté pod povrchem stepi, archeology probádáno jen z 1/100.
Budhistický chrám tamtéž
Jezero Chovsgol NúrPřístav Chatgal na jižním cípu jezera je mongolský, severní Chand je obývaný převážně ruským obyvatelstvem. Parník z jihu na sever jede jeden den. Na břehu je rozeseto mnoho kempů, rybaření zakázané, výlety lodí možné. V okolí žije národnost Cátanů, lovců sobů, postaru v típích a o dýmkách míru. Jejich děti nechodí do školy.
Jurta 10 - moje útočiště u jezera.
Koupu se v teplé vodě jezera, opravuju rozbitý kufr Zega od firmy Touratech. Má protrhnutý plech stěny (Al1mm). Trhlina měří deset centimetrů. Pomáhá mi údržbář kempu svou vrtačkou a zoufale tupým vrtákem. Duralový plech 5mm, který používám k opravě, vrtáme asi dvacet minut (4 otvory). V noci prší. Zapaluju oheň ve vinckovi uprostřed jurty pomocí paliva z motocyklu, mám obavu, aby mi neblafla jurta. Společnost mi dělá láhev vodky Čingischán, nejlepší pití v Mongolsku. Večeře, co je v ceně ubytování, mi nestačí a proto si objednávám nášup. V kuchyni z toho mají kvůli mě pak bordel, kuchařka je nasraná, protože navařili jen pro omezený počet návštěvníků. Cena za jurtu je patnáct doláčů. Je to zlodějna.
Od jezera se vracím přes Moron. Telefonuju odtamtud na ambasádu a dostávám sprda, že jsem udělal, co jsem udělal. Pneumatiky se na adresu ambasády posílat nesmí, hořekuje pan Konzul. Veškeré zásilky na jejich adresu neprochází celním odbavením, proto v mém případě dochází k podvádění mongolských úřadů. Trochu se tomu usmívám, ale jinak mám hubu plnou omluv. Upřímných. Ježiš, to sem nevěděl pane Konzul... Když pak guma přišla, nenabonzoval mě, nevyhodil to, dal mě to a poslal mě domů - férovej Konzul. Jsem rád, že jsem měl možnost se s tím Konzulem seznámit.
Přes další stovky kilometrů nebezpečných silnic a rozvodněných řek, lijáků a stád poděšeného dobytka postupuji k hlavnímu městu.
Někde po cestě přejedu bavorákem jednoho ze dvou velkých ovčáckých psů. Je to těžký, když si majitel nedokáže pejska pohlídat... Zaútočili na mě, když jsem se mírumilovně přemisťoval ve stometrové vzdálenosti okolo jejich jurty. Rozparádili se a vlítli mi rovnou pod kolo. Vlekl jsem ho alespoň dvacet metrů. Smůla, rychlost osmdesát kilometrů po prašné silnici mě zachránila život, i když to v jeden moment vypadalo odlišně. Jeho stav jsem neověřoval, z místa nehody jsem ujel. Jsem přesvědčený o svojí nevině a o jeho skonu. Howg.
O pár dní později
O pár hodin později
Takhle to končí i začíná...Cecerleg z východu
Buddhistický chrám v CecerleguChrám je paráda, mají tam kolekci zažloutlých fotek z války proti Číňanům, plesnivé obřadní roucha, sbírku hudebních nástrojů a sbírku každodenního lidového náčiní - vypadají jakoby je právě přinesli od sousedů z jurty. A to všechno se nesmí fotit.
Po dlouhé době vidím bílé huby. Jsou nalezené v kavárně cosicosi najedné z vedlejších ulic města a objednávají si stravu poživatelnou jejich nezvyklými žaludky. Kavárna patří britskému páru, nabízí reálné kafe mnoha druhů, jídlo pro baťůžkáře ze všech koutů světa a výběr zákusků z proskleného chladícího pultu. Oči i jazyk odvykly, nevím, co si vybrat. Baví se tam se mnou americko polská výprava, trochu mi lichotí respekt, který cítím z pohledu obou dívek, přestože jsou zadané. Šálek pressa ve mě startuje dlouho neužívané turbo. Během dalších patnácti minut nakupuju na tři dny a ocitám se třicet kilometrů za městem. Napadá mě, proč jsem se nezdržel...
Charbalgas, zřícenina pevnosti turkického krále
Charchorin (Karakorum) - za městem za klášterem leží v troskách Čingischánovo hlavní město ze 14. století ukryté pod povrchem stepi, archeology probádáno jen z 1/100.
Budhistický chrám tamtéž
Kamenná želva
Tento kámen vypadá jako pinďour, pinďour však nepředstavuje.
Stojím před Kulteginovým památníkem. Text na obou stranách zachycuje ve dvou písmech a třech řečích vítězství krále Kultegina konkrétně - v počtech podmaněných zemí a žen. Nedaleko stojí přibližně stejný obelisk popsaný podobným chvástáním, ale pod jiným jménem. Dnes jsou od okolní stepi uzavřené do bílých zídek, aby je snáz našli i ufouni.
Zde se o pinďour jedná.
Osmdesáticentimetrový macek z pravé žuly, stojí nedaleko výše popsané lokality kláštera a je zaměřený na tzv. "Poševní svah". Okolo stojí prodavačky suvenýrů a pohlednic z Mongolska, na žádné z nich bohužel bimbo není.
Desetiproudovka do hlavního města
Z Charchorinu to do Ulanbátaru už to není moc daleko. Dva dny cesty postačí i pomalejším motocyklům. Důležité je mít štěstí na počasí. Posledních stopadesát kilometrů se jede po blatě z kopce do kopce. V tom dešti jsem si připadal jako na saních.
To, co jsem nestihnul promočit na "dálnici", jsem dohnal v ulicích hlavního města. Možná to bylo způsobeno náhodou, ale mám vůli říct, že v polovině štatlu neexistuje kanalizace. Šplíchance kalné vody mi lítaly přes hubu každou chvilku. Vyvádělo mě to poněkud z míry. V hotelovém pokoji lezu do sprchy rovnou v hadrech. Pod oknem za několika stromy se leskla po lijáku vodní hladina, říkal jsem si, jaké to pěkné prostředí - výhled do zahrady s rybníčkem. Rybníčkem pak velice nekompromisně projel džíp a mě konečně došlo, že mám jen pokoj s výhledem na parkoviště. Orientace v Ulanbátaru je jednoduchá. Do centra se odbočuje z hlavní třídy západ-východ v momentu, kdy je ke spatření prosklená výšková budova tvaru plachetnice (připomíná onen hotel v Dubaji nebo kde). Můj hotel je za Suchbátarovým náměstím, platím okolo třiceti doláčů. Ještěže jsem si ty levné dolary tehdy nakoupil. Dolar za patnáct korun nebývá každý den. Ve štatlu zůstávám dva dny.
Suchbátarovo náměstí v Ulanbátaru. Kdysi si tady jednou do roka dávaly dostaveníčko všichni pastevci z okolní pustiny. Tehdy se městu říkalo Velký Stan. Ty doby nejsou úplně v jeteli.
Ulanbátar. Kapka "civilizace" v pustině s jurtami na předměstí. Schválně si znovu otevřete google maps a město si přibližte na maximum. Přesvědčíte se, že ve většině dvorů Ulanbátarských usedlostí stojí bílé jurty.
Ráno ze sebe dělám hodného hocha, oholím se, učešu a vyrážím na snídani. Je pondělí, jdu na ambasádu pro pneumatiku. Pan Konzul je zase výbornej. Pokecáme, vezmu gumu a mizím.
Dopřávám si slastí města. Holič, restaurace, kavárny, knajpy. A taky kultura, potají fotím dinosaury v muzeu přírody, ačkoliv jsem si nepřiplatil za povolení fotit a nechám se poučit o historii Mongolska v muzeu dějin. Jsem zase o něco chytřejší. Milovníkům piva doporučuju pivnici za pivovarem Khan, na jih od Náměstí. Večer zase prší a já se utvrzuju v tom, že kanalizace ve městě prostě není.
Načerpanou energii se v záchvatu imbecility rozhoduji zúročit osmisetkilometrovým výletem na samotný východ země, daleko za město Barún Urt k čínským hranicím k vrcholu Šilín Bogd, posvátné hoře mongolských mužů. Výstup na ni zaručuje kvalitní erekci do konce života. Měla by to být moje tečka za cestováním po Mongolsku, krátký výlet k utvrzení se o dosud nabytých dojmech, získaných dosavadním cestováním po tomo krásném a odlehlém koutě planety. Takovou erekci, kterou jsem z toho měl, neměl ani jirka kanyza předtím, než začal hulit. Za sedm dní projíždím zpátky Ulanbátarem a během jednoho odpoledne stihnu překročit hranici s Ruskem a večer tam do sebe naklopit půl flaše vodky v rámci osobní gratulace.
Třísetkilometrová asfaltka z Ulanbátaru na východ prochází okolo nápadné sochy Čingispéra. Nevypadá to, že by měl národ hlad.
Za městem měním v malém pneuservisu pneumatiky. Je chladný den, z komína stoupá červený dým. Chvilku pak trvá, než si na nové špalky zvyknu i v terénu. Platím pět - nevzpomínám si jestli kil nebo táců mongolských dolarů. Daruju pneuservisákovi svůj 20l kanystr, nebudu ho potřebovat. Slevu ale nedostávám.
Odjíždím na poslední výlet - k hoře Šilín Bogd. Míjím město Ondorchán, právě tam zuří písečná bouře, Monhán (težko hledat na mapě) se sochou Bivoje a přes pískoviště tamější poušti do města Barún Urt. Propadám zoufalé fascinaci. Město nemá dlážděné silnice, zato se mohou pochlubit zbrusu opraveným divadlem. Na Figara výhradně do Barún Urtu! To zní luxusně.
ovó na silnici za Barún Urtem si dávám pivko. Položit kameny ze silnice nebo bankovky nebo se pomodlit zastavuje mongolská rodina. Chlapi vytahujou lahev Čingize... rozjíždíme se po hodince. V mongolsku můžou pít i řidiči.
Ovó, posvátné místo
Civilizační tečkou na putování k hoře je vesnice Asgat s policejní kontrolou. Ke žluté hranici je to stopadesát kilometrů. Někde tam je ta hora. A tam taky zůstane. Po cestě jsou dokonce nastavěné šipky a ukazatele 90km, 30km, dalších 30km. U dalšího ukazatele 30km to vzdávám, seru na to. Jsem nasraný a za vrcholem hřbetu se právě vynořuje tato scenérie
Tak co, která z nich bude ta slavná Šilín Bogd, hm?
Otáčím se v amoku. Toto je poslední kapka. Mongolsku už víc nedám. Pět minut nato hážu tlamu v šedesátce v písečné závěji pod kopcem. Letím přes řidítka do kotoulu. Škody: ulomená páčka pravého blinkru, kufírek Zega mírně promáčklý. Moc mě to netankuje. Do Ulanbátaru to dám za dva dny, po cestě stavím už jenom na jídlo. Na to vyborny mongolsky jidlo. Masité polívky, rozsekané maso s kostma - jí se to jak ryba, člověk si furt šahá do huby pro kosti, mastné nudle s kozím masem s muchama a kuchařčinýma chlupama. Kompletně je to na blití. Při jídle si občas někdo přisedne a začne se mongolsky vyptávat na detaily ohledně mojí osoby. Sedne proti mě, čumí mi do huby a protože neodpovídám, tak z dlouhé chvíle začne plivat. Dobrou chuť, ToNdo!
Ondorchán je opět ponořený v písečné bouři, do všech bank tam přivezli peníze. Lidi si je hned přišli vybrat a hlavní třída je přeplněná vesničany. Já jako naschvál taky potřebuju do banky - vyměnit doláče a tak se stavím na konec fronty.
Kvečeru objíždím obrovskou bouřku s blesky, zpod mraků vane studený dech, málem mě sfoukává ze silnice. V noci sněží. Ležím ve studeném stanu na svahu. Je patnáctého srpna.
Sbohem Ulanbátare!
Čím se blížím k Ruské hranici, tím přibývá lesa.
V kešeni mi zbývá hodně mongolských peněz. Ve vesnici Altanbulag, kde je hraniční kontrola, se nedá sehnat vodka Čingischán. I se suvenýry z Mongolska to tedy moc nevychází. Před hranicí předjíždím kolonu padesáti aut a na poslední chvíli se k večeru dostávám do Kjachty na ruské straně. Mongolský voleček v maskáčích chce vidět mapu, kterou jsem používal, neodpovídá na otázku proč. Zapomínám si na hranici vyřídit povinné ručení do Ruska, takže musím zůstat na noc nedaleko v lese. To mě ale vůbec nevadí, protože v tom lese mám svrchu popsaný soukromý večírek. Je teplo, les voní, vzduch je vlhký. Málo mi chybí ke štěstí.
Tento kámen vypadá jako pinďour, pinďour však nepředstavuje.
Stojím před Kulteginovým památníkem. Text na obou stranách zachycuje ve dvou písmech a třech řečích vítězství krále Kultegina konkrétně - v počtech podmaněných zemí a žen. Nedaleko stojí přibližně stejný obelisk popsaný podobným chvástáním, ale pod jiným jménem. Dnes jsou od okolní stepi uzavřené do bílých zídek, aby je snáz našli i ufouni.
Zde se o pinďour jedná.
Osmdesáticentimetrový macek z pravé žuly, stojí nedaleko výše popsané lokality kláštera a je zaměřený na tzv. "Poševní svah". Okolo stojí prodavačky suvenýrů a pohlednic z Mongolska, na žádné z nich bohužel bimbo není.
Desetiproudovka do hlavního městaZ Charchorinu to do Ulanbátaru už to není moc daleko. Dva dny cesty postačí i pomalejším motocyklům. Důležité je mít štěstí na počasí. Posledních stopadesát kilometrů se jede po blatě z kopce do kopce. V tom dešti jsem si připadal jako na saních.
To, co jsem nestihnul promočit na "dálnici", jsem dohnal v ulicích hlavního města. Možná to bylo způsobeno náhodou, ale mám vůli říct, že v polovině štatlu neexistuje kanalizace. Šplíchance kalné vody mi lítaly přes hubu každou chvilku. Vyvádělo mě to poněkud z míry. V hotelovém pokoji lezu do sprchy rovnou v hadrech. Pod oknem za několika stromy se leskla po lijáku vodní hladina, říkal jsem si, jaké to pěkné prostředí - výhled do zahrady s rybníčkem. Rybníčkem pak velice nekompromisně projel džíp a mě konečně došlo, že mám jen pokoj s výhledem na parkoviště. Orientace v Ulanbátaru je jednoduchá. Do centra se odbočuje z hlavní třídy západ-východ v momentu, kdy je ke spatření prosklená výšková budova tvaru plachetnice (připomíná onen hotel v Dubaji nebo kde). Můj hotel je za Suchbátarovým náměstím, platím okolo třiceti doláčů. Ještěže jsem si ty levné dolary tehdy nakoupil. Dolar za patnáct korun nebývá každý den. Ve štatlu zůstávám dva dny.
Suchbátarovo náměstí v Ulanbátaru. Kdysi si tady jednou do roka dávaly dostaveníčko všichni pastevci z okolní pustiny. Tehdy se městu říkalo Velký Stan. Ty doby nejsou úplně v jeteli.Ulanbátar. Kapka "civilizace" v pustině s jurtami na předměstí. Schválně si znovu otevřete google maps a město si přibližte na maximum. Přesvědčíte se, že ve většině dvorů Ulanbátarských usedlostí stojí bílé jurty.
Ráno ze sebe dělám hodného hocha, oholím se, učešu a vyrážím na snídani. Je pondělí, jdu na ambasádu pro pneumatiku. Pan Konzul je zase výbornej. Pokecáme, vezmu gumu a mizím.
Dopřávám si slastí města. Holič, restaurace, kavárny, knajpy. A taky kultura, potají fotím dinosaury v muzeu přírody, ačkoliv jsem si nepřiplatil za povolení fotit a nechám se poučit o historii Mongolska v muzeu dějin. Jsem zase o něco chytřejší. Milovníkům piva doporučuju pivnici za pivovarem Khan, na jih od Náměstí. Večer zase prší a já se utvrzuju v tom, že kanalizace ve městě prostě není.
Načerpanou energii se v záchvatu imbecility rozhoduji zúročit osmisetkilometrovým výletem na samotný východ země, daleko za město Barún Urt k čínským hranicím k vrcholu Šilín Bogd, posvátné hoře mongolských mužů. Výstup na ni zaručuje kvalitní erekci do konce života. Měla by to být moje tečka za cestováním po Mongolsku, krátký výlet k utvrzení se o dosud nabytých dojmech, získaných dosavadním cestováním po tomo krásném a odlehlém koutě planety. Takovou erekci, kterou jsem z toho měl, neměl ani jirka kanyza předtím, než začal hulit. Za sedm dní projíždím zpátky Ulanbátarem a během jednoho odpoledne stihnu překročit hranici s Ruskem a večer tam do sebe naklopit půl flaše vodky v rámci osobní gratulace.
Třísetkilometrová asfaltka z Ulanbátaru na východ prochází okolo nápadné sochy Čingispéra. Nevypadá to, že by měl národ hlad.
Za městem měním v malém pneuservisu pneumatiky. Je chladný den, z komína stoupá červený dým. Chvilku pak trvá, než si na nové špalky zvyknu i v terénu. Platím pět - nevzpomínám si jestli kil nebo táců mongolských dolarů. Daruju pneuservisákovi svůj 20l kanystr, nebudu ho potřebovat. Slevu ale nedostávám.
Odjíždím na poslední výlet - k hoře Šilín Bogd. Míjím město Ondorchán, právě tam zuří písečná bouře, Monhán (težko hledat na mapě) se sochou Bivoje a přes pískoviště tamější poušti do města Barún Urt. Propadám zoufalé fascinaci. Město nemá dlážděné silnice, zato se mohou pochlubit zbrusu opraveným divadlem. Na Figara výhradně do Barún Urtu! To zní luxusně.
ovó na silnici za Barún Urtem si dávám pivko. Položit kameny ze silnice nebo bankovky nebo se pomodlit zastavuje mongolská rodina. Chlapi vytahujou lahev Čingize... rozjíždíme se po hodince. V mongolsku můžou pít i řidiči.Ovó, posvátné místoCivilizační tečkou na putování k hoře je vesnice Asgat s policejní kontrolou. Ke žluté hranici je to stopadesát kilometrů. Někde tam je ta hora. A tam taky zůstane. Po cestě jsou dokonce nastavěné šipky a ukazatele 90km, 30km, dalších 30km. U dalšího ukazatele 30km to vzdávám, seru na to. Jsem nasraný a za vrcholem hřbetu se právě vynořuje tato scenérie
Tak co, která z nich bude ta slavná Šilín Bogd, hm?Otáčím se v amoku. Toto je poslední kapka. Mongolsku už víc nedám. Pět minut nato hážu tlamu v šedesátce v písečné závěji pod kopcem. Letím přes řidítka do kotoulu. Škody: ulomená páčka pravého blinkru, kufírek Zega mírně promáčklý. Moc mě to netankuje. Do Ulanbátaru to dám za dva dny, po cestě stavím už jenom na jídlo. Na to vyborny mongolsky jidlo. Masité polívky, rozsekané maso s kostma - jí se to jak ryba, člověk si furt šahá do huby pro kosti, mastné nudle s kozím masem s muchama a kuchařčinýma chlupama. Kompletně je to na blití. Při jídle si občas někdo přisedne a začne se mongolsky vyptávat na detaily ohledně mojí osoby. Sedne proti mě, čumí mi do huby a protože neodpovídám, tak z dlouhé chvíle začne plivat. Dobrou chuť, ToNdo!
Ondorchán je opět ponořený v písečné bouři, do všech bank tam přivezli peníze. Lidi si je hned přišli vybrat a hlavní třída je přeplněná vesničany. Já jako naschvál taky potřebuju do banky - vyměnit doláče a tak se stavím na konec fronty.
Kvečeru objíždím obrovskou bouřku s blesky, zpod mraků vane studený dech, málem mě sfoukává ze silnice. V noci sněží. Ležím ve studeném stanu na svahu. Je patnáctého srpna.
Sbohem Ulanbátare!
Čím se blížím k Ruské hranici, tím přibývá lesa.V kešeni mi zbývá hodně mongolských peněz. Ve vesnici Altanbulag, kde je hraniční kontrola, se nedá sehnat vodka Čingischán. I se suvenýry z Mongolska to tedy moc nevychází. Před hranicí předjíždím kolonu padesáti aut a na poslední chvíli se k večeru dostávám do Kjachty na ruské straně. Mongolský voleček v maskáčích chce vidět mapu, kterou jsem používal, neodpovídá na otázku proč. Zapomínám si na hranici vyřídit povinné ručení do Ruska, takže musím zůstat na noc nedaleko v lese. To mě ale vůbec nevadí, protože v tom lese mám svrchu popsaný soukromý večírek. Je teplo, les voní, vzduch je vlhký. Málo mi chybí ke štěstí.
Žádné komentáře:
Okomentovat