obrazy světa: Japonsko

Mizíme z Ruska. Přejeli jsme kontinent na samý okraj

Na palubě mě začíná přepadat pozitivní pocit z odvedené práce. Zmákl jsem to, jedeme do Japonska. Žeru nudlovou polívku s příchutí curry. Povídám si s Japoncem. Má v plánu nás ubytovat v ceně šesti dolarů v jedné z ubytoven sítě Riders House rozesetých po celém Hokkaidu.

Předtím ale musím překonat mořskou nemoc a jít s ostatníma opucovat zasrané motorky. Půjčujou nám vapky a smetáky. Kápo lodi chodí okolo, strká prsty kam jen může a říká ještě ne, ještě to nemáš čisty anebo jo, ty si už můžeš jít nahoru dát kafe. V čištění jsem poslední. Bávo se leskne, jak tehdy, když jsem ho dovezl z rajchu.

Sedmička silných ořů přikurtovaná k palubě

Dej to pořádně do parády, kamaráde...

Tankó nám vyměnil ruble, co jsme měli po kapsách, za svoje jeny. Šéf restaurace ho pak oslovil s tím, jestli by mu je neprodal, samozřejmě za vyšší cenu. Tankopéro vydělává...

O fajrontě

Přístav Wakkanai, vítejte v ráji!

Odbavení v Japonsku proběhlo během hodiny. Zahrnovalo imigrační kontrolu, zakoupení povinného pojištění pro provoz na silnici a fotku na závěr. Naše carnety de passages en douane dostaly první štemple. Neobsahovalo kontrolu zavazadel. Po hodině a půl po vylodění poprvé řídím na silnici s levostranným provozem.

Město je večer nádherné. Čisté ulice, nikde nikdo, spousta výloh, samošky, ukázněná doprava. Tankó nás vede do rajdrz hauzu v centru. Je tam ubytovaných už asi pět kluků na motorkách. Večírek je v mžiku domluvený, stačí dokoupit chybějící flašky a papírové pohárky.
Jdeme se vykoupat do veřejných lázní. Bazén s padesátistupňovou vodou mě pěkně vyřídí. Ostatní na to čumí jak péra.

Před Riders House

Jeden ze čtyřech večírků na oslavu překonání živlu zvaný Rusko. Dosažená vítězství na kontinentu se budou po večerech u ohně připomínat ještě dlouho.

>Ožíračky na baráku jsou pro mě vždycky fatální. Z většiny si nepamatuju nic.
Během čtyřech dní se zotavím fyzicky i psychicky. Japonsko na mě působí blahodárně. Wakkanai je mírumilovné místo, kde je pořád místo pro každého, kde není potřeba prostor kolem sebe dobývat a chránit jak mi to připadlo od chvíle, co jsem přejel most za Pravčicema. Možná bude pravdě podobnější, když řeknu, že jsem se zotavil víc psychicky než fyzicky, protože po čtyřech kalbách po sobě člověk většinou nevypadá úplně oukej.
Přes cestu naproti rajdrzhauzu stojí prádelna. Vypral jsem tam všechno vyjma holínek, stanu a spacáku. Ale od kombinézy po fusekle a lano letělo do pračky úplně všechno. Špatně to tam schne, vzduch je velmi vlhký.
Jezdíme po městě a po supermarketech dokupujeme chybějící části výstroje. Navštěvovat kšefty se spoustou zboží je jako probuzení ze sna. Připadám si jako chudák, když znovu načerpávám tyto civilizační podněty, které mi tak dlouho chyběly.
Štefan se snaží objednat nové pneumatiky, ale nedaří se, musí kvůli tomu do Sappora. Odjíždí oba.
Scott objednává opravu svojí yamahy do Red Barona ve Wakkanai. Má přijet za týden, až budou mít pohromadě všechny díly.
Němci jsou tedy pryč a mě se nechce cestovat samému, vytváříme partu ve čtyřech. Každé ráno krákají nad Wakkanai velké vrány.

Výlet do okolí Wakkanai, na snímku zdravotní sestra na cestách

Naše parta na nejsevernějším bodě Japonska. Poloostrov Sója je třicet kilometrů od Wakkanai.

Čtvrtého dne po misce kari k obědu vyrážíme po západním pobřeží ostrova k jihu. Na obzoru stojí v moři dva sopečné ostrovy Rebun a Riširi. Pobřeží je pusté, porostlé tučnolistými rostlinami, silnice prvotřídní, za jízdy se dá odpočívat. Je krásné počasí. Začalo babí leto.
Někde na tom pobřeží u shluku větrných elektráren musí mít starej úchyl fotku s holkama. Jejich průvodce je z toho poněkud nervózní.

To je ale zajímavej domeček, hm

Spíme v kempu bez poplatku na pobřeží, mají tam parádní scenérii hor, navštěvujeme místní lázně onsen. Po dvou dnech jsme v Sapporu.

Sapporo. Je jednoduché se dostat do centra. Ubytujeme se ve známém Riders Housu Nekodžaraši. Majitel má pod ubytovnou knajpu. Večer dotahne dvě zhulákané fifleny, protože se chtějí podívat na bílé huby. V komunikaci není problém.
Pan učitel Scott hledá v knihkupectví mapu Japonska v angličtine, kupuju průvodce po Hokkaidu. Taky jedeme do JAF - Japanese Automobile Federation, aby nám přeložili karnety, což je prý podle Scotta věc absolutně nezbytná k provozu na silnici. Praxe ukáže nakolik bylo důležité trávit téměř celý den hledáním zbytečnýho úřadu. Policie nás nekontaktuje ani jednou.
Scott objednává v restauraci. Kuchař se ho ptá, jak moc pálivé to kari má být a ukazuje mu na sedmistupňové škále. Skoty volí pětku pro všechny. Kim ho označuje za idiota, protože se to nedá žrát. Musíme se docpat burgrem.
Při příležitosti prohlídky štatlu se seznámíme s blond Angličankou, původem ze stejného města co Kim, což je příležitost, která nesmí být nevyužita. Pět piv v irské knajpě bohatě vyplní celý večer zábavou a pohodou. Taky tam má opilou místní kamarádku, která se v ní shlídla a jak je ožralá, tak o ní furt povídá. Na závěr večera se fotíme v plastových růžových fotokabinách zábavního centra na památku i s ostatními Japonci. Zpátky musíme tágem, metro už dávno nejede.
U dealera BMW kupuju olej, je to jediné místo, kde se dá sehnat 20w50 a objednávám se na opravu. Jako pozornost dostávám páčku blinkru, abych s ní nahradil tu, co jsem tehdy polámal v Kazachstánu. Opravu po několika dnech ruším, bylo to zbytečné rozhodnutí.

Ze Sappora jedeme na východ k poloostrovu Širetoko. Musíme totiž se Scottem zpátky do Wakkanai, abychom vyřídili jeho opravu, kterou si tam tak chytře nechal objednat. Někde po cestě spíme v kempu, kde se krámy musí převážet z parkoviště na plac na káře:

Makejte, bílý huby!

Docela pěkný místo, hm...

Tento kemp vchází do společné historie. Je to místo, kde se oddělil Scott, aby prý přemýšlel sám nad sebou, pocvičil se v japonštině a podnikl pěší cesty do okolí. Je to jenom záminka k opuštění party. Naplánujeme se sejít po víkendu v pondělí nebo úterý ve Wakkanai. Pro zbytek grupy to není až zas tak velký problém, on totiž škoťák nikdy nebyl moc velkej zábavník. Snad mu dovolená pomůže.
Půl dne na to zastavuje trojka na břehu sopečného jezera Kuššaroko s ostrovem uprostřed. Co náhoda nechce, stavíme tábor třicet metrů od vývěru horké vody. Lokalita se na dva dny stává naším útočištěm. Prozkoumáváme okolí.

Horký pramen na pobřeží jezera ve skále, náš soukromý onsen

Sírové vývěry

Tak takhle se cestuje v Japonsku

Pohled do zaplaveného kráteru na jezero Mašúko. Vzdálenost vyhlídkové plošiny k vodní hladině je 350 metrů

Alkohol je náš kamarád

Aidome onsen, horká lázeň na konci silnice 87 na poloostrově Širetoko, na obzoru ostrov Kunaširi, zabraný Japoncům po válce SSSR

Horká voda tady vytéká z oranžových puklin ve skále. Bohužel kvůli přílivu jsou oba bazény naplněné studenou mořskou vodou, jinak bych tam vlezl. Tuhle koupací kulturu fakt můžu.
Ten večer, předtím než prdly špunty na flaškách, jsem navštívil Kuma onsen - Medvědí onsen asi třicet kilometrů odtamtud pod hlavní silnicí s tyrkysově mléčnou vodou a s bandou gengstrů s tetováním po celém těle, co si tam ohřívala koule. Byl velice horký, tak 55 stupňů. Za dva dni jsme zpátky ve Wakkanai a po ránu tam furt krákají ti zkurveni kavoni.
Skotíka ale nikde. Přijeli jsme v pondělí okolo první hodiny a v ubytovně našli jenom zápis v deníku, pod který se podepsal jako Neohrožený Scott, mezinárodní motocestovatel na cestě do USA. Blbec. Kim je hodně nasraný. Ani v motošopu nám nedají lepší informace než to, že tam skotypéro bylo. Prý si vyzvedl matriál a kočenu si hodil zase do parády. Kim je hodně nasraný dál. S kámošem projeli půl světa a on ho teď opustil bez vyrozumění jak prázdnou plechovku ve škarpě. (Zapoměl jsem poznamenat, že v Japonsku nefungujou evropské mobily, takže komunikace mezi členy party je omezena na internet. Internetových kaváren je ale v Japonsku jak katolíků u nás doma v kostele, takže skoro žádný.)
Konečně měním svůj olej, celou dobu ze Sappora na to nebyl čas. Když stojím s kýblem vyjetého materiálu před barákem a nevím kam s tím, přichází drobný majitel ubytovny (na snímku vprostřed) a ukazuje mi na louku vedle. Přirozeně odmítám, on se pošetile směje a bere mi vědro z ruk. Čtyři litry černé sračky letí do lopuchů vedle parkoviště. Cože...? Čumím na to s Kimem jak na zjevení. Chichichi, ozývá se furt dokola. Tímto dnem končí divukrásné babí léto na Hokkaidu a nastává listopad, alespoň tak to na pár dní vypadá.
Odjíždíme richtung Hakodate. V uších mi zní chichichi, chichichi. Pronásledujeme Scotta, víme totiž, kam má namířeno. Jede navštívit nějaké přátele v prefektuře Aomori na Honšú. Podle srovnání obou osudů tam v cíli to vypadá, že putujeme stejnou cestou - spíme ve stejných kempech i ubytovnách. Řekl bych ale, že naše parta má mnohem víc legrace.

Ostrý vítr zvedá vlny na hladině jezera Ši....

Stavíme tábor v závětří a navštěvujeme lázeň v místním hotelu. Pak do města pro menáž. Poprvé vidím japonské policisty v akci - měří rychlost a vybírají pokuty. Naštěstí zrovna jedu za autobusem.

Síť samošek Seicomart se vyskytuje jen na Hokkaidu. Nabízí levné jemné francouzské víno. Seicomart je náš kamarád.

Byl to celkem pohodovej večírek, hmm...

V lijáku přijíždíme do Hakodate na jižním cípu Hokkaida s přístavem, mám velké štěstí a Riders House najdu v lijáku napoprvé. Parkujeme na ulici. Následuje klasický trojboj onsen-večeře-vino collapso.
Ráno, když vycházíme ven, dostáváme upozornění od majitele, abychom motorky odtlačili dvěstě metrů ke křižovatce a startovali až tam, že je to ohleduplné k sousedům a že nechce mět problémy a taky nechce, aby mu to tady někdo zavřel. Pár Japonců to zrovna dělá, takže se to nedá ignorovat a nezbývá než se zachovat stejně, i když v kocovině tlačit Drobka ke křižovatce není a nikdy nebude sranda.
Terminál v přístavu je jednoduché najít, vypadá jako terminál ze skla a železa pro ufolodě. Loď jede dvakrát denně do Ómy a třikrát do Aomori. S Kimem kopeme kafelate, Chris nekope nic, protože neni zvyklej z Austrálie kopat teplý drinky.
Do Ómy na opačné straně to jede docela dlouho, to znamená, že trpím docela dlouho.

Loď - jednu velkou mořskou nemoc pro pana Dospíšila, prosím. Šmahem!

Hakodate - opouštíme Hokkaidó

Po pár dnech dopadneme Scotta u talířku s jeho starým japonským kámošem. Kim ho popadne za pačesy a začne s ním třást. "Kdes kurňa byl, ty muj kluku?", ptá se. Scott je trochu posranej a má jen výmluvy. Nikdo ničemu nerozumí. Necháváme ho v jeho sračce a odjíždíme. Za několik týdnů dostává Kim mail, kde mu kámoš píše, že musí domů a zachránit své manželství. Za mnoho měsíců poté se dozvídáme, že debílek Scott poslal sms určenou jeho milence na číslo svojí ženy, což mu trochu pokazilo životní vyhlídky a radost ze života kolem a kolem. Na posraného aj hajzl spadne, jak říká můj tata.

Z olejového filtru mého báva začíná prosakovat olej, což není nic neobvyklého, protože se jedná už o druhé místo úniku oleje na motorce. Opravu řeším až v Tokiu. Filtr utahuje Kim, prý to líp umí. Když pak filtr měním v Dillí, vypadá jako kus žvýkačky. Chris mě nabádá ke klidu, mrkni na mý bávo vole, říká - má recht, z jeho stroje teče olej jak konve. Ohledně průsaků je ledově klidný. Chce to jen do plánu týdenní údržby zahrnout novou položku - dolít další litr oleje. Nemože byť všecko dokonaly.

Chrám Hagurosan. Celkem pohodovy misto na severním Honšú.

Australanova motorka začíná chcípat. Selhal alternátor. Každých 300 km stavíme u nabíječky.

Poslední kemp předtím, než přijedeme do Tokia. Australan tuší konec a vede podivné řeči. Vrány po ránu, kdy ještě chrápeme, rozbordelí zbytky po večerní debatě, co zůstaly na stole, po celém kempu.

Chrámový komplex Nikkó, jedno z nejsvětějším míst místního lidu. Platíme jenom základní vstupné, na hrobku šóguna nebo na tu kočičku se podívat nejdeme, to je pro děcka... prachy se dají využít lepším způsobem.

Pokazilo se počasí, je podzim, nikoho to na silnici nebaví. Jedeme z Nikkó rovnou do Tokia po dálnici. Platíme dvanást set po Tokio a tři sta jenů za provoz v Tokiu. Po visutých silnicích, komplikovaných křižovatkách a v zácpách přijíždíme k Red Baronu do Čiby a žebráme o pokoj. Ten, stejně jako opravy motocyklů je zabezpečen jen členům klubu. Stát se členem klubu znamená koupit u nich motorku. Šéf kšeftu neslyší ani na množství dobrodružství, která jsme prodělali, je profesionál. Zato nám volá do nedalekého hotelu.
Hotel Nakata v Čibě nás hostí po necelé dva týdny. Zprvu jsme jenom tři, což je na pokoj pro dva Japonce ažaž. Za tři dny se k nám připojí i Němci a to už musí někdo spát na chodbě. Cena se ale nemění. Cálujeme deset tisíc jenů, asi sto dolarů, asi dva táce korun v pěti.

Čiba - prdel Tokia. Strupi dou na večeřu. Kim a Chris..

Nedaleko Tokijského nádraží jdeme do kanceláře přepravce s požadavkem transportu motocyklů do Singapuru respektive Ameriky, kam chce Kim s Chrisem. Majitel firmy pan Takahaši, je víc než příjemný. Stisky ruky a nabízený cigára neberou konce. Vše je domluveno, letenky zakoupeny, stačí převézt motorky do skladu u letiště, kde je zatlučou do přepravních beden. Ráno, kdy tam chlapi jedou, ležím s kocovinou v posteli a odmítám jim asistenci. Jemně prší, nechce se mi ven. To ale nevím, jak moc to beze mě poserou. Vyjíždí a za pět hodin jsou zpět bez Chrise a bez jeho motorky.Chudák stará si zlámal chodidlo. Kráčel s motorkou a na kluzkém rantlu zapoměl nohu pod postranním kufrem. Tři kosti zlomené, několik naštíplých, mnoho vysunutých z původní pozice. Sanitka ho odvezla do špitálu na operaci. V sanitce nikdo nemluvil anglicky, Štefan na motorce jel tedy pět křižovatek na červenou za ní.

Druhý den ho navštěvujeme. Končí výlet. Jede domů. Nálada v týmu je na nic. Musí se to spláchnout. Kim mění plán - Ameriku za cestování s Němci po JV Asii. Poletí do Vietnamu a tři týdny tam budou jezdit na malých motocyklech v džungli. Já zůstávám v Japonsku, chtěl bych se dostat až na jih na Kjúšú a pak pobýt pár dní s kamarádem, který žije v Tokiu. Partu složíme znovu v Singapuru a vyrazíme do Thajska. Je polovina října, nejvyšší čas vypadnout do teplých krajů.

Hm, tak co si dnes večer koupím..?

Příprava motocyklů na transport přes moře

Pronajali jsme si poloviční lodní kontejner, Takahaši říká, že je to nejméně nákladný způsob, jak dostat mašiny za rybník. Podobnou přepravu organizujeme poprvé, takže víme kulové o obchodních způsobech, o rollon/rolloff nebo kontejnerech FCL či LCL, které jsou ještě levnější. Prostě tam jenom navezeme motorky a o zbytek "už se postará" pan Takahaši. Pěkně si na nás spolu se singapurským protějškem namastí kapsu.
Odjíždím na osamělý výlet po středním Japonsku. V Kamakuře, městě s dlouhou historií, vidím bronzového Buddhu s krásnou tváří.

Bůžek Džizó v milionu kopií

Mířím k Fudži, takže doprava

Když si dávám kafe a vajíčkovej sendvič u samošky, dá se se mnou do řeči starý Japonec. Obdivuje mohutnost Drobka a vykládá svůj motopříběh o tom, jak v mládí byl členem motogangu Kaminarizoku v Kamakuře a okolí, pak si rozflákal hubu v bouračce s fárem a s kariérou sekl. Dnes, jako každý prďola, jezdí jenom na mopedu.

Výstup na horu Fudži. Jde to jen asi kilometr. Zbytek stezky je zavřený, blíží se zima a nevyzpytatelné změny počasí. Zároveň s příchodem mlhy mohou zaútočit démoni

Tonda z Pravčic před horou Fudži v Japonsku. Uf, to byla dálka...

Od Fudži spěchám na jeden večírek zpět do Tokia. Přijel můj někdejší šéf zˇČeské republiky , proto musím nastoupit a bavit jej i s kamarádem.

Šibuja, křižovatka. Vpravo kavárna Starbucks

Tohle je můj kámoš Igor, je sice trochu schovanej za čímasi kozama, ale to nevadí. V restauraci si zrovna dáváme párek ze chlebem

Parádní Zero, legendární stroj japonských hrdinů

A zase z Tokia ven. Do japonské přírody přichází podzim. Listy javorů se letos barví v oblíbenou červenou.

Údolí Kiso na pradávné poštovní silnici Nakasendó

Tentokrát jedu z města naposledy. Asi týden se poflakuju v centrální vysočině a u Žlutého moře. Objevuju zapomenuté kouty, vím, že je to naposledy.
Poslední noc tábořím na betonové navigaci na pobřeží Tichého oceánu. Moc toho nenaspím. Celé dopoledne potom, kdy jedu do Tokia nechat přidat motorku do kontejneru, padá gigantický liják a moje voděodolná motokombinéza ztrácí své panenství napořád - výroba Hubík, režie Kotěnočkin. Vydržela docela dlouho. Bohužel teď nemám na novou.
V Honda Dream v Čibě měním podle smluvené dohody pneumatiky. Montuju silniční Michelin Anakee. Dovezl jsem si je pak sjeté coby rezervy až domů.
Od odletu do Singapuru mě dělí deset dní. Strávím je v klidu a pohodě ve společnosti známých i zatím neznámých přátel.